Kosí úterý CLX. - Co hrajou Syrový tóny?
Čas od času na mě někdo vybafne: "Hele, co za styl hraje kapela Syrový tóny?" Nejraději bych odpověděl: "Přesně na to samý jsem se vás chtěl právě zeptat." Zasmáli bychom se a tím by to skončilo. Místo toho se ale ponoříme do naprosto absurdní konverzace, protože tázající se domnívá, že jako kapelník a někdo, kdo ty písničky píše, bych to měl vědět. Já si to nemyslím. Podle toho pak taky konverzace vypadá. Napřed řeknu něco jako že hrajeme syrový písničky a že to bude nejspíš nějaký folk. Toho se tazatel chytí a začne vyjmenovávat folkové kapely, které zná. Na každý pokus odpovím NE, což začne tazatele po nějaké době iritovat a řekne: "Ale tak musí to bejt něčemu podobný!" Já si myslím, že nemusí.
Před několika lety mi jedna dívka věnovala CD kapely, kde zpívala v několika písničkách. Když jsem neprojevil dostatečné nadšení, urazila se, a ještě než mi řekla, že jsem pitomec a že je můj život jedna velká nuda (to vše vydedukovala z toho, že mě neoslovila hudba jedné kapely), řekla něco mnohem horšího: "Nějaká písnička se ti musí líbit, vždyť každá písnička na tom CD je úplně jiná, každá je v jinym stylu, aby to oslovilo každýho." No právě, to mě na tom sralo úplně nejvíc. Ale hlavně mě vyděsilo, že někdo takhle o hudbě přemýšlí.
Rozhovor pokračuje vyjmenováváním nástrojů v kapele. Téměř vždy se dotazovaný zasekne u slova akordeon a začne vyjmenovávat kapely, ve kterých ten nástroj slyšel. Na každý návrh odpovím NE, což začne tazatele zase iritovat a opět skončíme u: "Ale tak musí to bejt něčemu podobný!" Zvláštní je, že vyjmenuje pár kapel a několik písničkářů a písničkářek, aniž by mu přišlo divné, že všichni hrají vlastní hudbu a podobní si nejsou.
Před čtvrt stoletím, když jsem pracoval jako skladník a když se ještě nadalo najít všechno na těch internetech, oddával jsem se jednu dobu taková zálibě. Každou první sobotu po výplatě jsem šel do obchodu s CD (často do bazaru) a koupil jsem si nějaké "nové" CD kapely Jethro Tull. To jsem pak poslouchal dokola až do další první soboty po výplatě. To ve vás nemůže nezanechat následky (v jakémkoliv slova smyslu). Jednou jsem narazil na sólovku Iana Andersona (srdce, duše i mozek Jethro Tull) Divinites: Twelve Dances with God. Přečetl jsem si v bookletu nástrojové obsazení (je tam hodně klasických nástrojů) a už jsem si začal představovat hudbu, která na té desce bude. Doma jsem zjistil, že je tam něco úplně jiného. Naštěstí.
Prostě ani podle nástrojového obsazení kapely se nedá říct, co kapela hraje. Rozhovor končí v lepším případě tak, že se s dotazovaným domluvím, ať přijde na koncert a pak ať si nás někam zařadí, nebo v horším případě tak, že dotazovaný dojde k závěru, že jsem idiot, který si myslí, že hraje vlastní styl. Což si nemyslím, jen mě to už vůbec nezajímá.
Ale mělo to vývoj.
Zkoušel jsem to s "alternativním folkem", ale ukázalo se, že nejsme dost alternativní. A to v jedné písničce používáme flexaton. Asi by to chtělo místo flétny lešenářskou trubku a místo akordeonu radiátor. Pak jsem zkoušel "indie folk", ale ukázalo se, že i když jsme tzv. "independent" kapela, tak s indie folkem nemáme společného skoro nic. Tak jsem si z toho začal dělat prdel, a na dotaz "co hrajeme?", odpovídal "třebafolk". Přiznám se, že mě jednu dobu bavilo, že lidi, kteří nemají rádi, když si někdo vymýšlí něco, co neznají (což je ovšem smysl vymýšlení), termín "třebafolk" dráždil.
Před mnoha a mnoha lety o nás napsali metloši, že hrajeme "nudný šansonový folk". To jsme pak z prdele nějakou dobu používali jako oficiální styl kapely. Někdo nás označil za "urban folk" nebo "city folk". Nejvíc se mi líbí označení "temný folk", ale to zas v některých lidech evokuje představu, že hrajeme nějaký prapodivný folkový metal. Nic proti, mohlo by to být fajn, ale nic takového nehrajeme. Nedávno mi jeden kluk řekl, že mu to připomíná hudbu z počítačové hry Zaklínač. Tu hru znám a mám ji rád, ale vůbec netuším, jak na to přišel. Syrová bubenice hraje tympánovou paličkou na floor tom, což zase v někom evokuje středověkou hudbu. Tu také nehrajeme.
Hrajeme co chceme a jestli to někoho zajímá, tak nejlepší je přijít na koncert. Příležitost máte třeba teď 19. srpna, kdy budeme hrát jako hosté skvělé plzeňské kapely Znouzectnost v klubu Vagonu na Národní. No nazdar!
KLAP!
P.S. Záměrně jsem vynechal nahrávky kapely, protože si myslím, že není nic lepšího, než slyšet kapelu naživo. Může to být samozřejmě i to nejhorší, ale to už je pak úplně jedno.
P.P.S. A tady najdete koncerty a všechno podstatné i nepodstané o kepele Syrový tóny.
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY