Kosí úterý CLIII. - Kosí pelmel 2025
V sobotu 4. ledna 2025 jsem šel procházkou na koncert kapely Původní Bureš do Dobré trafiky na Újezdě. Nespěchal jsem, páč jsem šel, jak je mým dobrým zvykem, dřív. U vchodu do Dobré trafiky jsem se v 15:31 doslova srazil s holkou, o které jsem v podstatě věděl jen to, že se jmenuje Jana. Hned mi sdělila, že jde pozdě. A tak jsem také zjistil, že jdu pozdě. Myslel jsem si, že koncert začíná až v 16:00, jenže začínal už v 15:00. Bylo plno, ale kupodivu tam byla ještě dvě volná místa. A jako na potvoru hned vedle sebe. Tak jsme celý koncert seděli s Janou vedle sebe. Pak jsme si dali jedno, druhé i třetí pivo. Cestou z koncertu jsem Janě vyprávěl hrozně, děsně i strašně zajímavé příběhy. Například ten, jak mi kamarád v hospodě dramaticky a s hrůzou v očích vyprávěl, že jeden jeho příbuzný má prostatu, což považoval za zhoubnou nemoc, a že nejspíš brzy zemře. Pak jsme šli do kina na skvělý český animovaný film Život k sežrání a od té doby chodíme furt někam do kopce.
Ahoj Jano!
V roce 2025 jsem měl jednu výstavu fotografií. A nebyla to výstava ledajaká, byla to rovnou dvojvýstava. S Janem Polanským (aka Kluk z Holdingu) jsme si zavýstavovali od 6. září do 16. října v Roztokách u Prahy v kavárně Vratislavka café. K vernisáži i dernisáži jsme si rovnou zahráli. Co vám budu povídat, byla to nádhera nevýslovná. Na výstavu jsem vybral fotografie ze série Městozvěř. Dokonce jsem prodal fotku Psa (sedícího na viaduktu). A jestli se nepletu, byla to má první prodaná fotografie.
Ještě se vrátím k těm kopcům, aby to nevypadalo, že jsem snad začal výletničit. Kdepak, na to mě nikdy moc neužilo a lepší už to nebude. Jako na pár výletech jsme byli, třeba v Divoké Šárce nebo jsme šli pěšky z Invalidovny až do Roztok, což ze mě málem udělalo invalidu, ale všelijaké kopce a kopečky jsou i v Praze. Prostě mám poslední rok pocit, že chodím furt někam do kopce. A hned seberu vítr z plachet všem vtipálkům: Ne, určitě to není proto, že to se mnou brzy půjde z kopce.
I letos jsem dostal spoustu skvělých nápadů, ale kromě toho, že netuším, kdo mi je dal, jsem také zapomněl, kam jsem si je všechny schoval. To nevadí.
V pondělí 17. listopadu jsme byli na Jethro Tull v Kongresovém centru na Vyšehradě. Kdyby to náhodou ještě někdo nevěděl, tak tahle kapela je moje úplně nejvíc nejoblíbenější. Už tak od mých dvaceti let, kdy jsem narazil na desku Aqualung v tátově sbírce gramofonových desek. Ale nebudu se dneska nostalgicky ohlížet, líbí se mi i desky z posledních let, na kterých si Ian Anderson (srdce a duše kapely) opět razí svou vlastní cestu. Když jsem kupoval lístky, říkal jsem si, že na Jethro Tull půjdu naposled. Ian Anderson má dlouhodobě problémy s hlasivkami a na koncertech je to znát. Ale lišák Anderson si sestavil repertoár tak, aby to všechno vyzpíval. A na flétnu hraje stále famózně. Kdybych neseděl, sedl bych si na zadek. Jestli bude možnost, půjdu zase.
Stál jsem někdy koncem roku v Karlíně na přechodu pro chodce v moc pěkném zeleném svetru. Teda měl jsem na sobě i jiné oblečení, ale ten zelený svetr je podstatný. Naproti stála paní s tak dvouletým klukem. Naklonila se k němu, ukázala na semafor vedle mě a řekla nejspíš něco jako: "A teď musíme počkat, až tam na druhé straně bude zelený panáček." Kluk se podíval přímo na mě, zaradoval se a začal vykřikovat: "Zelenej pán! Zelenej pán!" "Ten pán v zeleném svetru ne, zelený panáček musí být tam na tom semaforu," představoval jsem si, že říká paní klukovi a snaží se zachránit situaci, ale marně, kluk na mě ukazoval prstem a radostně křičel: "Zelenej pán! Zelenej pán!"
Jo a mimochodem, dneska je úterý 13. Například ve Španělsku a mnoha latinskoamerických zemích je to prý smolný den, jako u nás pátek 13. Říkají: V úterý 13. se nežeň ani nepluj. Nejspíš se tam v minulosti spousta lidí v úterý 13. oženila a hned odplula.
KLAP!
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY