Kosí úterý CLV. - Šlofík
Letos připadá Den šlofíka na úterý 10. března, což je zrovinka druhé úterý v měsíci. Šlofíka si čas od času dám rád, ale ne vždy to dopadne tak, jak bych si představoval.
Když jsem se učil řemeslo brašnářské, chodil jsem si kolem desáté dopoledne dávat šlofíka na záchod. Sklopil jsem prkénko s poklopem, posadil jsem se na záchod, opřel se zády o nádržku a trochu jsem se svezl dopředu, abych si mohl opřít nohy o protější zeď. A takhle jsem si tam s rukama za hlavou užíval desetiminutového šlofíka. Z nějakého, patrně dobrého, důvodu nebylo možné dveře od záchodu zamknout. A tak se jednoho dne přihodilo, že zrovna když jsem si dával šlofíka, šla kolem záchodu hlavní mistrová a když viděla zpod dveří světlo, rozhodla se, že na záchodě zhasne. Vybavuji si, že se přihodilo tohle: Prudce se otevřely dveře, hlavní mistrová vykřikla "ježišmarjapardon" a dveře se rychle zavřely. Než jsem se stihl pohnout, dveře se opět otevřely, stála v nich hlavní mistrová, chvilku jsme na sebe koukali a pak dostala záchvat smíchu. Chtěl jsem odejít na dílnu, ale hlavní mistrová mě zarazila a svolala všechny mistrové ze tří dílen, aby se na něco přišly podívat. Dopadlo to tak, že jsem názorně předváděl, jak si dávám na záchodě šlofíka s nohama opřenýma o zeď a rukama za hlavou. Mistrové se smály. Nejméně se smála moje mistrová, ale jinak se nic zvláštního nestalo.
Párkrát jsem si dal šlofíka při vaření, což také většinou nedopadlo dobře, ale nikdy to nedopadlo hůř, než že jsem si pak koupil novou pánvičku, nový hrnec nebo plech na pečení.
Jednou takhle před patnácti lety v neděli jsem zapnul pračku na krátký program. Než jsem pračku zapínal, říkal jsem si, že bych ji měl konečně připojit k odpadu, protože ta hadice strčená jen tak do vany by mohla vypadnout a udělat nějakou neplechu. Nakonec jsem se rozhodl, že hadici připojím k odpadu příště, protože do teď s tím nebyl žádný problém. A šel jsem si dát šlofíka. Vzbudilo mě třískání na vchodové dveře, doprovázené zvoněním a jekotem. Co se přihodilo, bylo jasné jakmile jsem vstoupil do předsíně, která se mezi tím změnila v malý rybníček. Rychle jsem se dobrodil do koupelny, dal jsem hadici zpátky do vany a vypnul jsem pračku. Teprve pak jsem otevřel dveře, které slečna, která tehdy bydlela pode mnou, ještě kupodivu neroztřískala. Dobré dvě minuty na mě ječela vysokým upištěným hlasem, že má vytopený byt. Nechal jsem slečnu vykřičet se, názorně jsem se prošel v malém předsíňovém rybníčku, řekl jsem, že jsem také vytopený a že hned jak to dám do pořádku, přijdu jí pomoct uklidit tu katastrofu, kterou jsem způsobil. Zaměstnal jsem snad všechny ručníky a prostěradla a za dvacet minut jsem už scházel po schodech do jámy lvové. Zazvonil jsem a očekával všelicos, jen ne to, co se stalo. Otevřela mi ta samá slečna, co na mě před dvaceti minutami ječela, ale teď byla velmi milá a jemným hláskem mi sdělila, že se vlastně nic hrozného nestalo. A opravdu, na zdi v předsíni byl jen asi centimetr tlustý proužek vlhké omítky sahající od stropu k podlaze. Tak jsem se ještě jednou omluvil a navrhl, že kdyby s tím měla nějaké výdaje, že to zaplatím. A šel jsem domů přimontovat konečně tu hadici od pračky k odpadu.
Jako kluk jsem si opřený o jeden ze sloupů ve vstupní hale Hlavního nádraží dal nechtěného šlofíka, když jsem čekal na bratrance, který k nám jezdíval z Brna. Probudil mě až uchrchlaný hlas: "Hele, tohle je můj flek! To je moje místo!" Byl to nějaký bezdomovec, který si myslel, že mu to tam chci zabrat. A zatím co jsem si dával šlofíka, dojel bratranec k nám domů.
KLAP!
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY