Kosí úterý XXXVII. - Dobrá rada
Není nad dobrou radu. Například nedávno jsem na internetu narazil na článek s titulkem "9 rad, kterým by se měl vyhnout každý krajinář". Předpokládám, že v článku bude popsáno 9 blbých rad, na které by si měl dát každý fotograf "krajinář" bacha. Jistý si tím ovšem nejsem, páč jsem dal na dobrou radu v titulku a článek jsem si raději vůbec nepřečetl. A to nejsem krajinář.
Dobré rady dávají už rodiče malým dětem: "Nelez tam, nebo spadneš." "Nesahej na to, nebo se umažeš." atd. A téměř vždy se stane to, na co rodič upozorňuje. Rodiče to neříkají proto, aby to dítě nedělalo, ale aby byli tzv. z obliga. Nakonec ale stejně musí zasáhnout.
Nevyžádaných dobrých rad jsem rozdal už několik, ale vždy dospělým lidem a téměř vždy bez úspěchu. Má oblíbená dobrá rada je: Nedělej něco, co po tobě nikdo nechce, když se pak urážíš, že to nikdo nechce. Efekt je vždy stejný jako u dětí, jen s tím rozdílem, že nakonec nepřiběhne máma zachránit velikého pitomce.
Stejný úspěch slavím i s radami vyžádanými. Můžu se třeba od rána do večera procházet Karlínem, kde to jakžtakž znám, a nic! Ale stačí, abych si udělal výlet třeba na Budějovickou, kde mě osloví pátý člověk kterého potkám: "Dobrý den. Promiňte. Já to tady moc neznám. Nevíte, kde je tady knihovna?" A já mu odpovím: "Člověče, vždyť já ani nevím, kde je knihovna v Karlíně!" A tohle se mi stává pořád. Ale pozor! Nedávno se mě u metra Invalidovna zeptala jedna paní, jestli náhodou (šla na to od lesa) nevím, kde je pobočka VZP. Bez přemýšlení jsem ukázal prstem směr a řekl: "Támhle za rohem." A víte co? Fakt tam je!
Před lety jsem zaslechl zásadní dobrou radu, na kterou nejspíš jen tak nezapomenu.
Zajímavé je, že si mozek často pamatuje něco, o čem si myslí, že by se mu to mohlo někdy hodit. Vtipné je, že tohle vlastně píše mozek a ještě si myslí, že je to vtipné! A nebo si myslí, že když bude předstírat, že si myslí, že je to vtipné, že to bude vtipné! A já mu na to ani nemůžu nic říct, páč všechno co řeknu, říká on. Hmmm (tohle taky).
Před povodněmi v roce 2002 jsem potkával na Invalidovně podivnou paní se psem. Nejčastěji jsem na ni narážel ve dvě ráno, když mě mozek vedl domů z hospody. Somrovala cigára a chtěla si povídat. Já si s ní povídat nechtěl, tak jsem ji občas odbyl, nebo jsem chodil jinudy. Jednou jsem na ni nečekaně narazil přes den. Vlezl jsem jí přímo do cesty, ale nevšimla si mě, páč řešila situaci, která jí evidentně nebyla příjemná: Asi tak 8letá holka hladila jejího psa! Když jsem je míjel, tak se to přihodilo…
Heleďte, existují myšlenky, které mozek nemusí pochopit. Filozofové vědí, že nic nevědí. Můžete se promeditovat do stavu nadvědomí a zbytek života šťastně dožít jako žížala. To všechno je ale jen legrace oproti tomu, co teď přijde. Raději se na to posaďte a uvařte si meduňkový čaj na uklidnění.
Holka se zeptala: "Jak se jmenuje ten pejsek?"
A paní nasraně odpověděla: "SE NEPTEJ, KDYŽ TO NEVÍŠ!"
KLAP!
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY