Kosí úterý CLXI. - Civilka
Někdy v roce 2000 jsem nastoupil na civilní službu do Hudebního divadla Karlín jako pomocník kustoda u orchestru. Hned první den byl předznamenáním toho, co se pak dělo během mé záslužné služby státu. Někdy dopoledne jsem dorazil na vrátnici a hledal jsem pana Veselého, kustoda divadelního orchestru. Pán na vrátnici mě odbyl, aniž by zvedl zrak od rozečteného časopisu: "Ten tady teď neni, šel k zubaři a dneska už asi nepříde." Tak to mi ta civilka pěkně začíná, pomyslel jsem si. "Jsem novej civilkář a dneska mám nastoupit jako pomocník kustoda," řekl jsem po chvíli, co jsem zvažoval, že se vypařím. Pán ve vrátnici zbystřil, konečně si mě prohlédl, rozhlédl se tajuplně kolem a polohlasem mi sdělil: "Tak v tom případě je tady na rohu v pivnici U Fandy."
V pivnici U Fandy nebylo přes tmu smíchanou s tabákovým kouřem vidět na krok. "Dáte si něco?" ozvalo se ze směsi tmy a tabákového kouře. "Hledám pana Veselého," vysypal jsem ze sebe dost nepřesvědčivě. Má slova pohltila tmouřová směs a nastalo podivné ticho. "No jo, ahoj, já na tebe úplně zapomněl," vynořil se po nějaké době z tmouře napřed hlas a chvíli po něm i pan Veselý. Znali jsme se, páč jsem byl v divadle už před měsícem omrknout si místo svého působiště, kde jsem měl strávit rok a půl. "Jenom to do sebe kopnu a du!" řekl pan Veselý, vyfoukl kouř z cigarety a sáhl si do tmouře pro nedopité pivo.
První měsíce jsem se zaučoval, což spočívalo hlavně v tom, že jsem si na čtverečkované papíry zakresloval rozestavení orchestu pro jednotlivé hry, nebo jsem se seznamoval s lidovým slangem. To mě takhle jednou pan Veselý poslal do kumbálu pro držky. Netušil jsem co to je, ale říkal jsem si, že až je uvidím, tak je poznám. Nepoznal jsem je, ani když jsem na ně koukal. Pak šel do kumbálu pan Veselý a přinesl akordeon čili tahací harmoniku alias držky (ale používá se i držťky). Jednou jsem málem vyřadil z provozu jednoho hráče na kontrabas. Přišel za mnou když jsem chystal orchestr a stěžoval si, že mu dávám kontrabas na špatnou stranu židle. Řekl jsem mu, že mu teda budu dávat tu basu na druhou stranu židle a on málem dostal infarkt. Ještě po těch letech si vybavuji, jak celý zčervenal a zvýšeným hlasem opakoval: "Kon-tra-bas! Je to kon-tra-bas!"
Orchestr se stavěl už dopoledne a odpoledne jsem měl většinou volno. Pan Veselý mi dával často volno i na večerní představení. Říkával: "Hele, dneska už to klidně zabal, ale nechoď přes vrátnici, ať tě nevidí. A přijď klidně až zejtra v deset, dneska to bude v pohodě." Když ale bylo potřeba, abych tam byl i na večerní představení, skoro se mi omlouval. Mně ale nevadilo být tam i večer. Navíc jsem se většinou dozvěděl i něco zajímavého. Kromě toho, že jsem občas před představením a během přestávky měnil žárovky u notových pultů, tak se v našem kustodském kumbálu, kde jsem trávil většinu času během představení, občas zastavil i některý z hudebníků orchestru a sdělil mi nějaké životní moudro. Vybavuji si jednoho hráče na klarinet, který mi v lehce podroušeném stavu kladl na srdce, abych se nikdy neživil hudbou, protože je to, a teď budu citovat: "práce úplně na hovno!". Dnes je to úspěšný hudebník, který jezdí po světě se skvělou klarinetovou kapelou.
Jeden týden v měsíci byste mě mohli vidět, jak s koštětem a vozíkem na odpadky zametám ráno chodník před divadlem. I takhle jsem pomáhal státu.
Když jsem se jednou jen tak potloukal chodbičkami v zákulisí a kolem pódia, kam normální smrtelník neměl přístup, narazil jsem na opuštěnou nástěnku, na které visela osamělá A4 s nápisem Platové tabulky a třídy státních zaměstnanců. Dozvěděl jsem se například, že s vystudovanou konzervatoří a dvouletou praxí bych bral zhruba 10.000,- hrubého měsíčně, což tehdy nebyl ani průměrný plat. Vybavil jsem si, že paní, která mě přijímala jako civilkáře, měla v kanceláři na stole počítač iMac G3. Takový počítač stál tehdy kolem 50.000 Kč, což byly zhruba 4 průměrné platy (hrubého). Když ale bylo potřeba přepsat partitury pro orchestr, přepisoval je pan Veselý po večerech ručně. Nekritizuji, jen konstatuji. Taková to byla doba. Já tam coby civilkář dostával 4000,- měsíčně. To byly panečku časy.
Když mi po roce a půl skončila služba státu, ještě se mě snažil zlanařit šéf jevištní techniky, jestli bych tam nechtěl zůstat nastálo. S díky (ale spíš bez) jsem odmítl. Pravděpodobně bych skončil jako alkoholik. Opustil jsem divadlo přes vrátnici, aby mě viděli. Venku jsem se zapřisáhl, že do té budovy už nikdy ani nepáchnu. A hlavou mi jen tak prolétlo gellnerovské "po mně ať přijde potopa". Za pár měsíců, během záplav v roce 2002, se do divadla přihnala Vltava. A nešla na představení. Zase tak doslova jsem to samozřejmě nemyslel. A s tou mojí přísahou to nedopadlo, páč v roce 2009 tam hrál Ian Anderson a to jsem si nemohl nechat ujít. Psal jsem o tom v článku Vánoční Jethro Tull v Karlínském divadle. To bych si klidně zopakoval.
KLAP!
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY