Kosí úterý CX. - Jak jsme (ne)houbařili
Začíná hlavní houbařská sezóna, tak si zkontrolujte rybičky (nebo jiné kudličky), abyste se neocitli v nesnázích, až zničehonic narazíte na nějakou tu houbu. A kdybyste náhodou narazili uprostřed lesa na flašku od Fernetu se vzkazem uvnitř, tak ho za žádných okolností nečtěte. Třeba já bez rybičky (a kapesníku) nechodím dál než k popelnicím. Není to snad proto, že by za popelnicema rostly houby, prostě mám rybičku imrvére v brašně a bez brašny já nechodím dál než k popelnicím. Takhle prosté to je. A flašku od Fernetu se vzkazem uvnitř, povalující se kdekoli, bych obešel velkým obloukem.
Někdy v osmnácti, tedy v tom věku, kdy si myslíte, že už jste nejinteligentnější (čímž někteří trpí ještě zhruba do 30 a idioti do konce života), jsme začali jezdit s partou spolužáků a různých kamarádů na houby. O houby šlo samozřejmě až v druhé řadě, důležitější bylo se lehce přiopít, což se dá udělat i jinde než v lese, ale my měli pocit, že když jsme na čerstvém vzduchu, děláme něco pro své zdraví. Oblíbenou destinací byl Klánovický les. Je to kousek od Prahy a občas tam rosou i houby. Výjimku jsme udělali jen jednou, jestli si to dobře pamatuji, a to jsme vyrazili "houbařit" někam k Řevnicím. Nikdo to tam moc neznal a tak jsme si to z nádraží namířili směr nejbližší stromy, páč jsme očekávali, že tam bude les. Les tam sice byl, ale i strašný krpál, po kterém jsme se plahočili asi hodinu. Nemělo to konce. Když jsme konečně zpocení, udýchaní a špinaví vylezli až nahoru a prodrali se houštím jak u zámku se spící Růženkou, ocitli jsme se na golfovém hřišti, kde na nás pán v golfovém oblečku udělal "pssst!" Po letech tu reakci musím ocenit. Když se soustředíte na odpálení golfového míčku a najednou se vám za zády vynoří z křoví deset ufuněných individuí s lahví vína, tak pravděpodobně neuděláte "pssst!", ale zahodíte golfovou hůl a začnete prchat. Tím každopádně pokus o houbaření skončil, páč na další dobrodružství už nikdo neměl náladu. Víc si už nepamatuji.
Nejčastěji jsme tedy jezdívali na houby do Klánovického lesa. Už srazy na nádraží Praha-Libeň vypadaly jako začátek pěkného večírek, až na to, že bylo třeba 7 ráno. Na nádraží v Klánovicích jsme si udělali přehled kdo má co za nápoje, abysme pak v lese, kde jsme se po nějaké době rozdělili do menších skupinek, věděli, za kým jít, když dostanete chuť na víno, na pivo a nebo jestli rovnou hledat pana K., který měl u sebe vždycky flašku Fernetu. Samozřejmě, že když už jsme byli v lese, tak jsme se snažili najít nějaké ty houby, ale žádná sláva to nikdy nebyla. Co si tak pamatuju, tak s tehdejší přítelkyní Markétou jsme občas našli houby tak akorát na smaženici k obědu pro dva. Ale i to bylo fajn. Když se ukázalo, že už nikdo nemá k pití nic jiného než vodu, ukončili jsme lesní dýchánek a vydali jsme se zpět do Klánovic na vlak. Cestou na nádraží vždycky někoho napadlo (a netrvalo to déle jak pět minut), že bysme si měli v Klánovicích zajít do hospody na nějaké dobré jídlo obsahující houby, když už jsem žádné nenašli. Nikdo neprotestoval a všichni si dali smažák.
Do Klánovic nebo do Úval jsem vyrazil několikrát na houby i sám, ale často to dopadlo jako v básničce, kterou jsem po jednou takovém houbařském výletě napsal:
Vyrazil jsem na houby
Vlakem pěkně do Úval
A pak lesem do Klánovic
Nenašel jsem však vůbec nic
Někdo už tam vyluxoval
Tak jsem našel pěkný houby
Nevím, jak vypadá Klánovický les dnes, ale když jsem tam byl naposledy před čtyřmi pěti lety, nacházel jsem i uprostřed lesa odpadky. My jsme si všechny obaly od vypitých nápojů i od čehokoli jiného odnášeli… teda až na jednu flašku! V dobrém rozmaru jsme s kamarádem panem K., když jsme uprostřed Klánovického lesa koukali do prázdné flašky od Fernetu, usoudili, že bysme měli napsat vzkaz, který tam v té flašce někde zakopeme. Vykopat díru bylo to nejmenší. Koneckonců nebyla o moc větší než ta flaška, přeci jen jsme chtěli, aby vzkaz někdy někdo našel, ale zase jsme tam nechtěli tu flašku nechat jen tak ležet. Napsat vzkaz bylo těžší, páč nikoho nic nenapadalo, jako vždycky, když je něco takového potřeba. Pak jsem si ale na něco vzpomněl a tak jsme jako vzkaz použili básničku Neomylnost boží od T. R. Fielda, smotali ho do flašky a tu zakopali… zahrabali… teda spíš jen tak lehce zakryli hlínou. Jestli někdy někdo tu flašku najde (ale možná ji už někdo našel) a bude zvědavý, dozví se tohle:
Když se někdy Pán Bůh - takto neomylný -
přece jenom zmýlí,
prodlouží ti život tak, že
umřeš dlouhou chvílí.
Takže kdybyste náhodou narazili uprostřed lesa na flašku od Fernetu se vzkazem uvnitř, tak raději dělejte jakoby nic.
KLAP!
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY