Kosí úterý CLI. - Skládačka
Nedávno jsem doma řešil opravdovou záhadu, do které bylo zašmodrcháno ještě několik zcela nesouvisejících a zejména nepodstatných záhad malých. K vyřešení záhady mi pomohla neotřelá detektivní metoda. Posuďte sami.
V jednom pokoji mám velký pracovní stůl, který jsem si tam zřídil na všelijaké tvoření. Ale skvělý je například i na sestavování velkých puzzle skládaček. Naposledy jsem poskládal Výkřik Edvarda Muncha (1000 dílků). To se nevytahuju, to je důležité do příběhu. Tu skládačku jsem tam měl sestavenou snad měsíc nebo déle, abych si ji ještě vyfotil k dalším účelům. Jen jsem se k tomu focení nějak neměl, takže když jsem potřeboval dělat na stole i něco jiného, jen jsem přikryl skládačku velkou silnou deskou na řezání a mohl jsem pracovat. Deska nepřikryla úplně celou skládačku, vždy byly vidět postranní dílky, ale to mi nijak nebránilo v jiné práci. Jednoho dne se přihodilo to, co se nevyhnutelně přihodit muselo. Jednou odpoledne jsem v dobrém rozmaru vešel do pokoje s velkým pracovním stolem a koukám, že z pracně sestavené skládačky chybí jeden dílek. Jeden z těch krajních. Celkem v klidu jsem ho začal hledat na stole, za stolem i pod stolem, ale neúspěšně. Pak jsem ještě prohledal šuplíky, vedle stojící knihovnu a papírovou tašku u stolu, kterou používám jako koš na papír. Nikde ten dílek nebyl. Zpanikařil jsem a všechno jsem to prohledal ještě jednou a pak pro jistotu ještě dvakrát. Nic. Po dílku skládačky jako by se zem slehla. Teď to chce hlavně klid a rozvahu, uklidňoval jsem se celý neklidný. Zašel jsem si na záchod, mou oblíbenou místnost na rozjímání. Zjistil jsem, že se mi tam ztratila záložka z rozečtené knížky. Žádná velká záhada to nakonec nebyla. Vzhledem k tomu, že záložka byla z kusu toaletního papíru, nedalo mi moc práce přijít na to, co se s ní nejspíš stalo. Tak alespoň nějaký úspěch, utěšoval jsem se. Pak jsem pro jistotu prohledal všechno ještě jednou, ale opět bez úspěchu. Když už jsem to chtěl vzdát, vzpomněl jsem si na své oblíbené detektivy. Jen jsem se nemohl rozhodnout, jestli použiji malé šedé buňky, nebo deduktivní metodu. Patrně se jedná o totéž, nevím, já jsem si lehl na gauč, to je zase moje detektivní metoda. Další malá záhada byla, že jsem hned neusnul. Jak jsem tak ležel a přemýšlel, vzpomněl jsem si, že jsem o dva dny dříve připravoval na stole, na velké desce na řezání, balík pro Zásilkovnu. Představoval jsem si, jak ten jeden dílek skládačky zrovna cestuje někde v balíku. Už jsem chtěl napsat adresátovi, aby se mrknul do balíku, jestli tam dílek nenajde, když vtom se probudila k životu jedna malá šedá buňka. Aha! Když jsem připravoval balík, musel jsem napřed z krabice odstranit starou lepicí pásku. Tu jsem pak zmuchlal do koule velikosti tenisáku a vyhodil do odpadkového koše v kuchyni. Pomalu jsem vstal z gauče, došel do kuchyně, opatrně jsem otevřel odpadkový koš, chvilku jsem se v něm přehraboval, než jsem tu kouli z lepicí pásky našel. A víte co? Na té kouli z lepicí pásky velikosti tenisáku byly slupky od brambor, obal od Hašlerky, čajový pytlík, něco neidentifikovatelného a ten jeden ztracený, ale v tu chvíli už nalezený, dílek. Vrátil jsem ho do skládačky a samou radostí a vyčerpáním jsem si zase lehl na gauč a usnul.
Když jsem se probudil, šel jsem se podívat, jestli tam ten dílek stále je a jestli se mi o jeho nalezení jen nezdálo. Nezdálo. Otázkou ale je, jestli se mi nezdálo o jeho ztracení.
Budu si na to muset lehnout na gauč a promyslet to.
KLAP!
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY