Kosí úterý LXVI. - Městská krysa
O městě se nejlépe začíná v přírodě. Pravděpodobně už jste zažili tu otřepanou situaci s ještě otřepanější frází, kdy jste někde mimo civilizaci, někde na samotě, třeba v lese atd. a najednou kamarád, kamarádka, přítelkyně, přítel, nepřítel, náhodný kolemjdoucí (nehodící se škrtněte) řekne: "Slyšíš to?" Zaposloucháte se, ale nic neslyšíte, tak se nakonec zeptáte: "A co?" A dostanete odpověď: "To ticho!" A přesně v takovou chvíli si uvědomím, že to je přesně to, co mi už nějakou dobu tak strašně leze na nervy. To příšerný ticho. Moje následná poznámka: "Hmm, jenom je škoda, že není třeba čas od času slyšet, jak někde v dálce projede tramvaj," se nikdy nesetkala s pochopením. Možná proto už se mnou nikdo do lesa chodit nechce. To nevadí. Mám rád třeba Klánovický les, páč tamtudy projíždí vlak a to je fajn.
Jsem obyčejná městská krysa. Město mám rád, ale odpadky teda nežeru. Mám rád zvuky města. Třeba zvuk přijíždějící tramvaje, ale té staré Té trojky, novější už tak pěkný zvuk nemají. Líbí se mi zvuk, který vzniká, když jdete v tvrdých podrážkách po dláždění, třeba po kočičích hlavách. Nebo když na město prší, to je nevyzpytatelný orchestr z náhodných účastníků, kteří ani netuší, která bije. A navíc při/po dešti město úplně jinak voní… a nemyslím tím jen kanály. Když je po dešti, připadají mi zvuky města jakoby měkčí. Nedávno jsem se vyskytl v půl jedné ráno na Vysočanské pod viaduktem, přes který právě projížděl nákladní vlak. Po dlouhé době jsem si něco poslech až do konce. Nesmí se to ale s těma zvukama přehánět, jako tenkrát, když jsem si vzal na týden dovolenou, s dobrým úmyslem nahrát nové kosí skladbičky, a když jsem si všechno pěkně připravil a chtěl jsem začít nahrávat, spustila kousek od baráku svou ódu sbíječka. Několik dní nebyla k utišení, ale do lesa jsem kvůli tomu neutekl, chodil jsem po městě po všelijakých výstavách a tak.
Ve velkoměstě, jako je třeba moje rodná Praha, se na jedno místo můžete dostat několika způsoby. Nejde vždy jen o to, dostat se někam nejrychlejším způsobem. Jde o to, tedy alespoň mně, udělat si tu cestu pěknou. Což se né vždycky podaří, ale většinou ano. Navíc se kolikrát dostanu do míst, kam bych normálně nedošel. Je to podobné, jako když si konkrétní slovo vygůglíte, nebo když ho začnete hledat v knížce. V knížce objevíte ještě spoustu dalších slov. Jen se už kolikrát nedostanete k tomu slovu, které jste původně hledali, ale to je zase jiný příběh.
Napadlo mě před nějakou dobou haiku na město:
Město je těsto
Mám ho rád právě proto
A nebo přesto?
Básník Jakob Van Hoddis se o městě zmínil například v básni Poledne.
(Kniha: Držíce v drzých držkách cigarety / přeložil a uspořádal Radek Malý)
Smích ďáblů nebem blankytným se honí,
v ulicích dusí rozpálený prach.
Město je mísa a my spadli do ní.
Na stromech sedí listí v mrákotách.
Před pár lety jsem jel vlakem někam do lesa na houby, nevzpomenu si kam, ale byla sobota, což je úplně jedno. Když jsem seděl ve vlaku, přišla mi od kamaráda, kterého jsem dva roky neviděl, esemeska, jestli se mi nechce zajít k němu do hospody na oběd, že bysme pokecali a tak. Odepsal jsem mu, že nemůžu, páč sedím ve vlaku a jedu na houby. Kamarád, který normálně odpoví třeba za dvě hodiny, za dva dny, za týden, za měsíc, ale většinou neodpoví vůbec, odepsal během pěti vteřin. V telefonu mi přistálo: "Kundo lesní!" A přitom jsem jenom obyčejná městská krysa.
KLAP!
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY