Kosí úterý CXIII. - Sen módních návrhářů
Dnešní Kosí úterý bude o módě. O módě nevím vůbec nic, takže bych mohl lehce nabýt dojmu, že o ní vím úplně všechno, jak to tak často bývá. Ale kdepak, nepřelstím se a budu si tvrdohlavě stát za tím, že o módě nevím vůbec nic.
Na tohle téma mě navedla entita ve tvaru mužského těla, spíš subtilní, asi tak 173 cm vysoká. Na sobě měla zelené tričko, červenou košili a světle modré džíny ohrnuté až do poloviny lýtek, aby vynikly pestrobarevné (vtipné) ponožky. Nahoře byla zakončena jakousi čepicí, ale možná to byly vlasy a dole sportovní (běžeckou) obuví, typickou pro dnešní měšťácký styl "běhám, i když zrovna neběhám" aneb "vždy připraven". Vlastně by to klidně mohl být mladý, jistě perspektivní, muž. Snad i budoucnost národa. Když jsme se s entitou míjeli na chodníku v Karlíně, pohrdavě prohlásila k mému outfitu: "hmm, sen módních návrhářů". Prostě mi entita sdělila "no ty vypadáš!" a já v tu chvíli myslel, že to se mnou sekne…
Začalo to někdy v sedmé osmé třídě základky (1993-94). Poslouchal jsem tehdy hodně české punkové kapely a samozřejmě grunge, hlavně Nirvanu, to byla srdcovka. Do školy jsem chodil oblečený jakž takž formálně, ale po škole jsem na sebe hodil vytahané tričko, kostkovanou flanelku a staré džíny vyzdobené sichrhajskama a pomalované nějakou barvou na textil. Scházeli jsme se tehdy na sídlišti v Bohnicích s povedenou partičkou, kde jsme měli všichni podobné záliby… nejen v módě. Také jsme například už tehdy jezdili na velkých koloběžkách, které jsme měli ještě z dětství v kočárkárnách, kde se na ně spoustu let prášilo a kde snily o poslední velké jízdě. Byly to opravdu velké koloběžky s nafukovacími koly, ale bohužel byly konstruované pro děti, takže jsme je docela rychle likvidovali. Nejhustější koloběžku měl spolužák Jiří L., kterému ji smontoval a svařil táta z vodovodních trubek. Vypadala jako harlej a byla stejně tak těžká. A jediná to všechno přežila bez úhony. Byli jsme něco jako parodie na motorkářský gang a byla to děsná prdel. Už tehdy jsem slýchával: "No vy vypadáte", "Koloběžky jsou pro děcka" atd.
Když jsem se učil brašnářem, chodil jsem do školy i na praxi už v neformálním oblečení. Na dotazy některých učitelů, proč chodím do školy v roztrhaných kalhotách, jsem odpovídal: "Nooo… se mi asi roztrhaly cestou do školy?" Ale nestávalo se to často, už tehdy jsem měl raději díry na kalhotách podšité nějakou jinak barevnou látkou a prošité. Jak by řekl klasik "záplatované, ale čisté šaty". Tehdy se ještě ošoupané, natož děravé džíny neprodávaly, všechno jsme si museli vyrobit sami. Já si tehdy dokonce, jako brašnář ovládající šicí stroj, ušil i dvoje kalhoty. Neměly kapsy ani zdrhovadlo alias zip, ale byly červené. A byly to úzké rouráče, žádné zužující se nohavice, jak je dneska běžné. Jinak barevná ponožka na každé noze byla v naší dobré společnosti považována za normál. A zase jsem slýchával: "Co to má na sobě za hadry?", "Proč máš každou ponožku jinou?", "Ty vypadáš" atd.
V té době jsem také hodně nosil batikovaná trička a měl jsem snad i jedny batikované džíny, páč jsem byl přímo u zdroje. Moje maminka se už tenkrát věnovala batice a přišla si sama na spoustu zajímavých postupů a dodnes dělá batiku, jakou tady nikdo jiný nedělá. Teda alespoň já jsem dodnes nic takového jinde neviděl. Konec reklamy.
Na střední škole, kam jsem si odskočil po učňáku, abych měl i nějaké normální vzdělání, moje oblečení nikdo neřešil. A bez nějakých módních úhon jsem přežil i civilku. A pak mi jednoho dne přítelkyně Markéta koupila džíny a když mi je dávala, říkala: "Nevím, jestli se ti budou líbit, jsou to takové ty jakoby seprané džíny." Nelíbily se mi, ale Markétu jsem měl rád, tak jsem je nosil a nakonec jsem si na ně i nějak zvykl.
Několik let nebylo možné koupit jiné, než rádoby seprané džíny. Ale i tak bylo z čeho vybírat: trochu seprané, víc seprané a úplně seprané. No kdo by si nevybral?
Začaly se zužovat nohavice a vznikat všelijaké střihy kalhot, ve kterých se dodnes nevyznám.
Po sepraných džínách přišly na řadu trochu roztrhané, víc roztrhané, až úplně děravé džíny ve všech možných velikostech a střizích. A čím děravější, tím dražší, páč udělat ty díry taky něco stojí.
A pak se objevily veselé různobarevné ponožky! Najednou byly úplně všude. Veselé ponožky do každé rodiny! Kdo nemá každou ponožku jinou, chčije proti nám!
A to mě nebaví. Je na mě té rádoby rozmanitosti nějak moc. Snad i proto se posledních pár let oblékám dost jednobarevně. Až na pár výjimek mám černá trička, černé košile, černé kalhoty, černé sako, černý kabát, černé boty, černé ponožky i černé trenýrky (kdyby to někoho zajímalo). Barevné mívám jen tkaničky.
No a jdu si takhle Karlínem v černém tričku, v černých džínách a černých teniskách s modrýma tkaničkama a najednou mi jakási vymóděná entita řekne sarkasticky něco jako "no ty vypadáš!". Já v tu chvíli myslel, že to se mnou sekne, páč něco tak pěkného mi už dlouho nikdo neřekl. A já ani nepoděkoval.
KLAP!
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY