Kosí úterý CXIX. - Nespolečenská hra
Čas od času hraju takovou hru, která spočívá v pojmenovávání lidí, zvířat a někdy i věcí všelijakých všelijak. Ani si nevzpomenu, kdy jsem s touhle hrou začal, ale vím, že nevím, jak se jmenuje. Tak třeba na to přijdu během psaní tohohle Kosího úterý.
Hra je to velmi jednoduchá, neb nemá pravidla. Smyslem hry není nikoho urazit, ale to je stejně šumák, páč jména a názvy si říkám jen v duchu nebo jen tak potichu pro sebe.
Nejčastěji hraju v nějakém dopravním prostředku MHD. Třeba stojím v metru opřený o dveře s nápisem "neopírejte se o dveře" a páč se mi zrovna nechce nic číst, psát nebo třeba hrát nějakou hru na mobilu, krátím si cestu vymýšlením jmen a názvů pro spolucestující. Někdy i chvilku přemýšlím, ale většinou jméno/název vznikne téměř okamžitě: "Plesnivá krabice", "Profesor Hop", "Vohrnutej lívanec", "Práskačka", "Načuřená teniska". Tak to jsem jel zrovna metrem a naproti mě seděla taková jakoby "hranatá" paní v divně barevných šatech, vedle ní seděl pán, který vypadal (prostě mi tak připadal) jako profesor se znuděným ksichtem lučního koníka Hopa z Včelky Máji, vedle něj seděl pán s divně ohrnutým límcem, vedle něj holka s průsvitnou halenkou, takže jí byla vidět podprsenka a vedle ní seděla další holka v teniskách, která po všech kolem koukala s výrazem, jako že jí vadí, že po ní všichni kolem čumí. A přitom jsem čuměl jenom já, ostatní koukali na tu holku s průsvitnou halenkou.
Někdy se hra spustí sama od sebe, jako nedávno, když do tramvaje nastoupila silnější (teda spíš tlustá) paní s plnou (a tlustou) nákupní taškou. Jakmile se jí podařilo uhnízdit na sedačce, začala šátrat v nákupu. Podle výrazu, do kterého zakomponovala i labužnicky vystrčenou špičku jazyka, kterou pomalu přesouvala z jednoho koutku úst do druhého, bylo jasné, že určitě nehledá třeba peněženku nebo klíče na dně tašky. Po chvilce hledání vytáhla vítězoslavně kus rohlíku a aby ho nejedla jen tak na sucho, zašmátrala si ještě pro kolečko salámu (odhadl jsem to na uherák). Když tímto způsobem spořádala celý rohlík a několik koleček salámu, ponořila ruku opět do tašky a vylovila párek. Trochu mě zklamalo, že si k němu neotevřela hořčici. Když dojedla párek, ještě za ním poslala kousek rohlíku a dvě kolečka salámu. Paní se naprosto oddaně věnovala debužírování, takže si vůbec nevšimla, že na ní čumím. Přiznám se, že jakmile tramvají zavoněl párek, začal jsem přemýšlet, že si cestou domů nějakou uzeninu také ulovím. A pak se to stalo. Zničehonic, bez jakéhokoliv upozornění, slyším jak říkám: "popelnice nenažraná". Lekl jsem se sám sebe, páč jsem si nebyl vůbec jistý, jestli jsem to opravdu neřekl nahlas. Nevím, ale myslím, že ne, páč nikdo ze spolucestujících se na mě neotočil. A nebo dělali, jakoby nic. To já dělám furt.
Jak jsem na začátku vyhrožoval, že bych během psaní mohl přijít na název téhle hry, tak mě zatím napadly jen tyhle nejapný názvy: "Že nevíš kdo/co právě seš?" a "Ať chceš nebo nechceš, řeknu ti, kdo/co právě seš". Kdyby vás napadl příhodnější název, neinženýrujte se a dejte vědět.
Jestli takovou nějakou hru dávno nehrajete, určitě si ji někdy vyzkoušejte, je to docela zábava. Jen si dejte majzla, ať nemluvíte nahlas a taky si dejte bacha, jak se u toho tváříte. Jednou se ke mně takhle přitočila jakási starší paní a zcela vážně mi řekla: "Jéžiš, vy se teda tváříte! No z vás musí mít rodiče radost!" Jak jsem tu paní v duchu pojmenoval, neprozradím, páč smyslem hry není nikoho urazit.
KLAP!
P.S. Kdybyste si toho náhodou nevšimli, tak tohle je devětadevadesáté Kosí úterý. A to znamená co? To znamená, že příští Kosí úterý bude stý, vole! Přesně tak. A to by chtělo nějak oslavit, že jo? Gratulace a dárky mi posílejte na kosí email. Nazdar!
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY