Kosí úterý CXXXIX. - O jídle
Už několik let pracuji z domova a tak si běžně vařím. Ono se totiž stravování po restauracích dost prodraží. Za těch pár let jsem v tom získal už docela slušnou praxi, ale do žádné televizní soutěže bych s tím nešel. Samozřejmě proto, abych ostatní neztrapnil. O vaření jsem psal v Kosím úterý XLIII. - MástrŠéf Kos, takže dnes vás pindáním o tom mém kuchtění ušetřím. Občas si samozřejmě rád zajdu do restaurace na něco dobrého, třeba na mamuta s koprovou omáčkou. A modří už vědí. Ostatním dám malou nápovědu: František Huml, neandrtálec a školník. Chodívám do restaurace, kde už jedna servírka ví, že "mamut" je koprovka s hovězím, takže když tam zrovna je a mají koprovku, přijde, usměje se a řekne: "Pivo a mamuta?" A to mě vždycky potěší.
Nedávno jsem byl právě v té restauraci, ale mamuta zrovna neměli, tak jsem si dal smažený hermelín s bramborem, který zrovna měli. Vedle ke stolu se usadily dvě paní a při zkoumání jídelního lístku se shodly, že nejlepší bude právě ten smažený hermelín. Když přišla servírka, ani jedna si smažený hermelín neobjednala. Jedna si objednala jakési těstoviny a druhá nějaké rizoto. Nemyslete si, že v restauracích poslouchám cizí rozhovory, ale ony seděly kousek ode mne a nebyly neslyšet. A navíc se bavily o jídle. Já si chtěl normálně číst v iPadu nějaké zprávy z domova i zahraničí a vychutnávat si smažený hermelín, ale nějak mi to při tom jejich klábosení nešlo. Jen si to představte: To si takhle naberete na vidličku kousek smaženého hermelínu, kus brambory, vymácháte to v tatarce a když se s tím snažíte trefit do pusy, od vedlejšího stolu slyšíte: "A ty vepřový výpečky jsem udělala s červeným zelím a karlovarským knedlíkem." Sousto vám přistane v puse. "To já teď dělala kančí výpečky, ale s bílým zelím a chlupatým knedlíkem." Začnete žvýkat smažený hermelín s bramborou a tatarkou. "Ale minulý víkend, to jsem pekla bůček, ten má Franta nejradši s bramborovým knedlíkem." Stále ještě žvýkáte sousto. "To my měli pečený kuřátko s bramborovou kaší." Polykáte sousto. "Hele, to kuřátko mělo úplně dokonale křupavou kůrčičku." Konec představování. A takhle to šlo až do doby, než jim servírka přinesla těstoviny a rizoto. Paní si vzaly příbory, pochválily si navzájem jídlo, popřály si dobrou chuť a začaly se bavit o tom, jak smaží řízky a dělají karbanátky. Když došlo na sekanou, raději jsem to předstírání čtení vzdal, urychleně jsem dojedl, zaplatil a vypadl. A kromě toho, že mám od té doby chuť na všechna ta žrádla o kterých jsem nechtěně slyšel, tak jsem si ještě vzpomněl na jeden hodně starý příběh.
Před lety jsme byli s tehdejší přítelkyní Markétou v dnes již neexistující karlínské restauraci U Českého Lva na obědě a když jsme čekali na jídlo a povídali si, sedli si vedle ke stolu dva pánové v důchodovém věku. Než přišla servírka, povídali si o nemocech které mají (měli skoro všechny), které léky na ně berou (brali skoro všechny), jaké mají ty léky vedlejší účinky (skoro všechny) a hlavně co všechno už nemohou jíst a pít (nemohli jíst a pít skoro nic). Až to vypadalo, že se předhánějí, který z nich je na tom hůř. My se samozřejmě chtěli věnovat vlastní konverzaci, ale fakt to nešlo. Nicméně jsme se o to alespoň snažili a předstírali, že pány neposloucháme. Když se pánové dostali k tomu, že už jsou vlastně teoreticky mrtví, osvobodila je servírka s jídelními lístky. Pánové na chvíli přestali umírat. Na dotaz servírky, co by si zatím dali k pití, odpověděli, že zatím nic, protože, jak se shodli, ani jeden z nich už nemohl ani malé pivo a tak že se napřed budou muset ještě rozmyslet. Servírka odešla a pánové se ponořili do jídelních lístků. Netrvalo dlouho a začali si navzájem hlásit jídla z lístku a komentovat, proč si to či ono jídlo nemohou dát. Bylo buď moc mastné, tučné nebo smažené. K tomu ještě dodávali, na kterou jejich nemoc je to konkrétní jídlo špatné. A když už narazili na jídlo, které nebylo mastné, tučné nebo smažené, tak na něj zrovna neměli chuť. Nám mezitím servírka přinesla jídlo, ale opravdu už si nevzpomenu, co dobrého jsme si tenkrát dali. Možná si to pamatuje Markéta, ta má paměť jako slon, co? Už to vypadalo, že si pánové snad nevyberou a půjdou radši někam umřít, když je opět vysvobodila servírka s dotazem, jestli už mají vybráno. Pánové se chvilku zdráhali, ale nakonec to jeden nevydržel a řekl rázně: "Tak já si teda dám tu kachýnku s knedlíčkem a zelím a k tomu velký pivo!" A druhý pán hned na to rozveseleně, jako by ho mávnutím kouzelného proutku opustily všechny neduhy: "A je ještě možnost toho pečenýho kolene? Jo? Tak taky s velkym pivem." A zatímco jsme se s Markétou dusili jídlem a smíchy, pánové si konečně začali povídat o něčem jiném, než o nemocech. A vůbec tak nějak pookřáli.
Žrádlo má totiž kouzelnou moc.
KLAP!
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY