Kosí úterý XXIX. - Fešák
Čas od času se na mě jen tak na ulici usměje nějaká šarmantní žena a já si řeknu, že to se mnou třeba ještě nebude tak zlé. Když se na mě během následujících několika minut usměje další bytost ženského pohlaví, tak zpozorním a začnu kontrolovat, jestli nemám třeba rozepnutý poklopec nebo tak něco. A také občas použiji třeba vypnutý mobil jako zrcátko. To dělám od jisté doby, kdy se na mě cestou do práce usmály dvě dívky v metru, jedna paní na autobusové zastávce, další v autobusu a pak i jedna pokladní v Bille, což už mi tedy přišlo hodně podezřelé, ale i tak jsem došel do práce s dobrým pocitem velikého fešáka. V práci na záchodě jsem v zrcadle odhalil, že mám přes celou levou tvář šmouhu od zubní pasty. Používal jsem tehdy jakousi pastu bílo-červenou. Vypadal jsem jako Joffrey de Peyrac z nějakého amatérského divadelního představení. Škoda, že jsem to nezjistil dřív, mohl jsem dramaticky kulhat.
Jednou jsem si četl noviny a přitom usrkával pivo v hospodě U Karlínského přístavu (dnes Be Friendly), když najednou kolem mě prošla paní, za kterou vlál metr hajzlpapíru vyčuhující z horní části kalhot. Viděl jsem to v nějakém filmu, ale nenapadlo mě, že je něco takového ve skutečnosti proveditelné. Paní prošla cestou z toalety celou hospodou, takže pobavila kdekoho, včetně pinglů, ale nikdo paní o hajzlpapíru neřekl. Vlastně se všichni těšili, až půjde paní zase na záchod, že si udělají fotografii. Já si tedy fotografii udělat nechtěl, ale to mě neomlouvá.
Můj zatím největší majstrštyk byl, když jsem jaksi zamyšlen vyrazil ráno do práce a teprve v metru jsem zjistil, že v pravé ruce držím veliký (60 litrový) průhledný pytel plný odpadků, který jsem zapomněl vyhodit před barákem do popelnice. No nic, tvářil jsem se, jako že si odpadky takhle běžně vozím s sebou. Od té doby si kupuji černé neprůhledné pytle na odpadky, jen tak pro jistotu. Ale hlavně, černá mi sluší.
KLAP!
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY