Kosí úterý CXLIII. - Srandasnové
Mám rád sny a sny mají rády mne, je to vzájemné. Hele, to je docela pěkná básnička, kterou jsem si vůbec nepromýšlel, prostě jsem ji takhle napsal na první dobrou. Psát takhle lehce básničky nebo texty, to by se mi líbilo, to je sen. Ale jinak to byl pěkný oslí (automaticky jsem napsal sloní) můstek, páč dneska to bude o snech. Já vím, o snech jsem v Kosím úterý psal už několikrát, tak mi to snad prominete a hned se z toho nepominete. Teda dneska mi to rýmování jde, že toho radši hned nechám.
Zdávají se mi sny roztodivné, ale nejčastěji takové, které nějak reagují na podněty těsně před usnutím. Běžně usínám při puštěné televizi nebo u nějaké audioknihy, nejčastěji u nějakého detektivního příběhu a pak často ve snu řeším nějakou záhadu. Nic konkrétního, někdy třeba vyšetřuji, proč k sobě nepasují některé předměty a jindy zase, že jsou někde moc veliká a divná čísla, která dělají neplechu. Snažím se tomu přijít na kloub, protože jinak se nemůžu probudit. Takhle se mi to zdá, ale nakonec se přeci jen probudím, zjistím, že už jsem opravdu vzhůru a pak ještě chvilku čekám, až se mi mozek poskládá zpátky. Tyto sny bývají docela náročné, protože při řešení takových záhad se moc nevyspím. Ale to dá rozum… teda rozum to moc nedává, ale to nevadí. Na druhé straně jsou sny, které se mi zdávají úplně nejméně, přitom jsou to ty úplně nejvíc nejlepší. Asi podle rčení "dobrého po málu". Jde o sny, ve kterých se přihodí něco legračního a začnu se smát. Ve skutečnosti se směji nahlas ze spaní, což mě probudí, stále se ještě směji nějaké pointě ze sna, a pak se ještě začnu smát tomu, že jsem se smál ze spaní. Někdy trvá i několik minut, než mě to přejde. Jenomže když se mi takový sen zdá někdy uprostřed noci, tak si ráno, když se opravdu proberu, pamatuji už jen to, že jsem se smál ze spaní. Občas se ale zadaří a takový srandasen se mi zdá ráno těsně před probuzením a ten si pamatuji. Což se mi přihodilo zrovna minulý týden.
S partou podezřelých individuí, myslím, že to byla kompletní syrová kapela, jsme v jakési hospodě hledali tajný východ. Pamatuji si, že ta hospoda neměla vchod, ale ten jsme najít nepotřebovali. Tajný východ jsme potřebovali najít proto, protože někdo z party měl starou tajnou mapu, která nás měla dovést na tajemné místo někde venku. Proč bysme jinak hledali východ z hospody? Hospoda byla v ponurém cihlovém sklepě a měla hafo místností a temných zákoutí. Také byla plná lidí. Zkoušeli jsme mačkat všechny cihly, jestli některá z nich neotevře tajný východ, ale to by bylo moc jednoduché a myslím, že kdyby nějaká cihla otevřela tajný východ, probudil bych se nudou. Pak jsme zkoušeli přeskládat prázdné sudy od piva, jestli nebude tajný východ za nimi. Nebyl. Nakonec někdo na jedné zdi za pavučinami objevil jakýsi nákres, podle kterého jsme měli nějak rafinovaně nastavit pípy. Nepamatuji si, jaké bylo řešení hádanky, ale vím, že to zafungovalo a tajné dveře se otevřely. Háček byl ještě v tom, že jsme nevěděli, kde přesně se ty tajené dveře otevřely, takže jsme ještě museli hledat východ. Byl na dámských toaletách. Nikoho to nepřekvapilo. Šli jsme hrozně dlouho nahoru po točitém schodišti, až jsme došli k jakémusi poklopu, na kterém bylo napsáno něco jako: "Chceš-li poklop otevříti, musíš na dámských toaletách několikrát spláchnouti. Jistě se ti to podaří, když to bude ve správném pořadí. Ha ha ha!" Nevím proč, ale celou tu cestu zpátky po točitém schodišti, splachovat hajzly na dámské toalety, jsem šel já. Asi proto, že to byl můj sen. Nehledal jsem nápovědu na správný postup splachování, prostě jsem tak různě splachoval, až jsem nabyl dojmu, že už to bude to správné pořadí a vrátil jsem se po dlouhém točitém schodišti zpátky. Poklop byl otevřený a ostatní už posedávali venku na mýtině uprostřed jakéhosi lesa a koukali do staré mapy. Také jsem se šel podívat na mapu. Na starém pergamenu byly hnědými a zelenými pastelkami namalované dětskou rukou stromy a uprostřed byl červenou pastelkou namalovaný křížek. Někdo řekl: "Asi jsme tady" a ukázal na ten červený křížek. "Hmm," řekl někdo další, "ale kde jsme ve skutečnosti? Co je vlastně tohle za místo?" Najednou, kde se vzal, tu se vzal, stál vedle nás podivný chlápek ve fraku s cylindrem na hlavě. Vůbec mu nevadilo, že má ten cylindr na hlavě obráceně. Cylindr toho tajemného chlápka mě zaujal, ale než jsem se ho stačil zeptat, jestli v něm má zasazenou třeba květinu, nebo kámen a rybníček pro mloka, nebo co já vím co, někdo z party se ho zeptal: "Nevíte, kde to vlastně jsme?" Podivný chlápek jako by na takovou otázku čekal. Vesele poskočil (aniž by mu spadl z hlavy cylindr), rozpřáhl ruce, rozhlédl se kolem a nadšeně řekl: "Kde že jste? No přece tady, v Lesečůsec."
Víc nevím, protože jsem dostal ve snu záchvat smíchu a pak následovalo přesně to, co jsem už popisoval. Když jsem se probuzený dostatečně vysmál, což mohlo trvat klidně 20 minut, začal jsem přemýšlel, kde jsem k takovému snu přišel. Byly v něm prvky mých oblíbených počítačových her, ale žádnou takovou hru jsem nehrál už hodně dlouho. A kde jsem přišel na zkomolené slovo Massachusetts, tak to je mi už úplnou záhadou. Ale co, tak hlavně, že to byla sranda.
KLAP!
P.S. Nepotkali jste někde chlápka ve fraku s obráceně položeným (protože nasazený fakt nebyl) cylindrem na hlavě? A jestli jo, nevíte, co v něm má?
P.P.S. A už jste byli v Lesečůsec?
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY