Turdus Merula


Stránky jednoho karlínského kosa turdus merula
 

Kosí moudro

Hlavně se sám ze sebe neposrat.

Turdus Merula

Náhodný kos

náhodný kosKosí galerka



Kosí CD

kosí CD Stáhněte si kosí CD

Kontakt

K odeslání emailu použijte formulář Psaní pro kosa.

Registrace

Pro registraci použijte registrační formulář.

RSS

Kosí RSS kanál

Odkazy

Kosí úterý XVII. - Jste začten!

aneb Malé příběhy o čtení
19. listopadu 2019

Před lety mi řekl bývalý spolužák ze základky: "Nedávno jsem tě viděl v autobusu. Četl si nějakou knížku a smál ses u toho nahlas. Přišlo mi to trapný, tak jsem radši dělal, že tě neznám." A dobře udělal, páč já dělal, že ho neznám, naprosto běžně.

Často se přistihnu, že jsem "začten", aniž bych zrovna něco četl. Například jdu po ulici a proti mně si to vrávorá holub. Hned si vybavím knížku Holubí mambo od C. D. Paynea a pana holuba raději slušně pozdravím. Kdybych kouřil, nabídnu mu cigaretu. A když jich potkám smečku, tedy hejno, a zrovna si nesu něco k jídlu nebo třeba láhev vína, raději jsem ostražitý.

Nedávno jsem na autobusové zastávce zaslechl rozhovor dvou starých paní. Mluvili o tom, že už to není co kdysi atd. Kdybych byl extrovert a excentrik, zarecitoval bych jim báseň F. Villona Nářek někdejší sličné zbrojmistrové: Slyším, jak babka naříká, - jež slula "sličná zbrojmistrová", - a nad ztraceným mládím lká: - "Ha, starobo," zní její slova, - "ty z pokolení Jidášova, - cos na mne dolehla tak brzy? - Já chtěla bych být holka znova. - Zabila bych se, svět mne mrzí." A vybavím si i další básničky z knížky Já, François Villon od Otokara Fischera (pro mě nejlepší překlad F. V.) a jen si tak v hlavě "listuji" a recituji… tedy spíš si jen tak říkám verše.

Jednou jsem se v metru opřel o dveře pod nápis "neopírejte se o dveře" a začal si číst. Věděl jsem, že v příští stanici se ty dveře budou otevírat, ale začetl jsem se. Když se dveře začaly skutečně otevírat, lekl jsem se tak, že jsem zakřičel "doprdele" a odhodil knížku až k protějším dveřím. Zajímavé bylo, že žádný ze spolucestujících nehnul ani brvou. Asi byli začteni… a nebo věděli, že s šílencem není dobré navazovat oční kontakt.

Často si vybavuji knížku Zajímavé časy od Tarryho Pratchetta (překlad Jan Kantůrek). Je to tím, že dneska je kde kdo samé dobrodružství a nezapomenutelný zážitek. V knížce mág (mák?) Mrakoplaš zažívá další dobrodružství, o které ale vůbec nestojí. "Dobrodružství! Lidé o tom mluvili, jako kdyby to bylo něco, co stojí za to, a ne většinou směs mizerného jídla, nedostatek spánku a cizích lidí..." Knížku bych doporučil každému, kdo by rád zažil zajímavé časy.

Když vidím zavařovací sklenici, nevybavím si babiččiny nakládané okurky, ale knížku Pláň Tortilla od Johna Steinbecka, kde Danny se svými kumpány popíjejí víno právě ze zavařovaček. A dostanu chuť si tu knížku zase přečíst, ale nakonec si dám vždycky jenom to víno.

Jako student, což byly strašidelné časy (hlavně pro učitele), jsem jel vlakem za kamarádem do Českého Brodu. To se ještě jezdívalo žabotlamem. Někde za Prahou přistoupila paní se sádrou na noze a sedla si naproti mně. Já si četl a nevnímal okolí. Pak se něco přihodilo, vlak začal prudčeji brzdit, já se nějak blbě pohnul a kopnul jsem paní nechtěně do té sádry. Několikrát jsem se omluvil a raději se zase schoval za knížku. Paní neřekla ani slovo, ale vrhla na mě pohled (a pravděpodobně i kletbu), na který se nezapomíná. Ten pohled říkal doslova: "Jste začten! Nemáte vůbec žádný právo! Cokoli, co přečtete, může a bude použito proti vám!"

KLAP!

Sdílet na Facebooku

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY

19.11.2019 - Kosí úterý XVII. - Jste začten! (aneb Malé příběhy o čtení)

Všechny články