Kosí úterý CVI. - Vržou mi dveře
"Hele, Ondro, ty dveře od bytu ti strašně vržou. Když se k ránu vracíš domů, tak to zní, jako by ses vracel do strašidelnýho hradu!" říkávala mi před nějakými osmnácti/dvaceti lety sousedka paní Čálková a měla, jako vždycky, pravdu. "A víte vy vůbec, co je za těma dveřma?" říkával jsem si jen tak pro sebe. Kde je paní Čálkové konec nevím, ale poslední rok si na ni často vzpomenu, páč už mi zase vržou dveře od strašidelného hradu… teda od bytu. A k nim se ještě přidaly dveře od jednoho pokoje, které denně otevřu/zavřu asi tak dvaadvacetkrát. A otevírat je třeba v 02:36 je fakt horor. Tyhle dveře zase vržou, jako dveře od tajemné komnaty. Vlastně ne, to je pitomost, kdyby dveře od tajemné komnaty vrzaly, nebyla by to tajemná komnata, to by o ní věděli široko daleko (a nejspíš i vysoko hluboko). No tak vržou jako dveře od netajemné komnaty. Tehdy na to vrzání zafungovala vazelína, kterou mám ještě někde ve sklepě, ale vzpomenu si na ni právě jen třeba v těch 02:36 (tohle Kosí úterý se nepočítá), a to se mi do sklepa chodit nechce, páč bych vrzal i dveřma od bytu. Dveře od sklepa taky vržou, ale to je jejich vlastnost. Nebo snad znáte dveře od sklepa, které nevržou? Já bych řekl, že už se tak prodávají. No ale hlavně že vím, kde je ta vazelína.
Nedávno jsem reklamoval boty. Do obchodu jsem je donesl ve veliké krabici v podpaží, čehož si všiml i mladý muž, se kterým jsem reklamaci řešil. Reklamaci přijal a hned jsem si mohl vybral jiné boty. Když jsme vyřešili všechno kolem výměny a já se chystal dát si krabici s novými botami zase do podpaží a vypadnout z obchodu, mladý muž mě zarazil, sáhl pro tašku a podával mi ji se slovy: "Dejte si ty boty do tašky, ať nevypadáte jako bezhlavý rytíř, který si nese hlavu." Podíval jsem se na něj s vážnou tváří, což ho evidentně překvapilo a přestal se smát svému vtipu. Po dramatické pauze jsem vážně pravil: "No a! Bydlim ve strašidelnym hradu." Jestli mladý muž očekával, že se začnu smát (a měl jsem co dělat), tak se nedočkal. No já taky očekával, že se začne smát a nedočkal jsem se. Místo toho mladý muž zareagoval taktéž vážně: "Tak to pozdravujte bílou paní." Ani to se mnou nehnulo. Kdepak. S krabicí v podpaží a se slovy "určitě vyřídím" jsem si to jako bezhlavý rytíř namířil ven z obchodu s obuví. Naštěstí tam měli dveře na fotobuňku a tak jsem nemusel demonstrativně projít sklem jako nadpřirozená bytost.
Smát jsem se začal až za rohem.
KLAP!
P.S. V jedné z mých oblíbených karlínských hospod krásně vržou vchodové dveře. Tak jsem si na ten zvuk zvyk, že když je někdo aktivní promazal (asi někdo hluchej) a přestaly vrzat, byl jsem z toho trochu nesvůj. Přišel jsem do hospody a měl jsem pocit, jako bych tam ani nepřišel. To nechcete zažít. Naštěstí začaly chytré dveře po nějaké době zase krásně vrzat a od té doby je vesmír v rovnováze. A já taky.
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY