Kosí úterý CXXVI. - Kosí stezka
Sny se mi zdávají skoro pořád. Předpokladem je, že spím, v bdělém stavu se mi sny zatím nezdají. A to ani přesto, že si často říkám: "No to se mi snad jenom zdá." Hafo snů si nepamatuji. Když si ale sen pamatuji, většinou je něčím ujetý a často tak živý, že si po probuzení nejsem úplně jistý, jestli se mi to všechno pořád ještě nezdá. Kolikrát jsem přemýšlel, jestli si ze mě podvědomí nedělá legraci. Ale vždycky jsem byl rád, když jsem zjistil, že už jsem opravdu vzhůru a že ta ujetá magořina byl jen sen. Teda až donedávna.
Onehdy mi takhle podvědomí projektovalo do snu, že žiji někde na samotě v domku se zahradou a je mi tam dobře. Tak to by správně měla být moje noční můra, ale zatím je to jen moje denní můra. No a kromě toho, že mi bylo dobře na samotě v domku se zahradou, jsem byl také spokojený, že jsem napsal a dal na kosí stránky poslední Kosí úterý o tom, že už žádné další Kosí úterý nenapíšu, páč se na to můžu tak akorát tentononc. Tak to je taky pěkná blbost, žádné tentononc v plánu nemám. Jak říkám, podvědomí si ze mě dělá legraci. Ale tím to neskončilo, to byl teprve začátek podivného příběhu.
Takže se jen tak na zahradě u domku někde na samotě, s vědomím, že jsem napsal poslední Kosí úterý, pohupuji v houpacím křesle a jsem z toho úplně celý spokojený. Výhled na nedaleký les mi kazí jen skupina tak dvaceti lidí, kteří k mému nemilému překvapení míří přímo ke mně. Nemusí ani překonat žádnou překážku, páč moje zahrada nemá plot (to musím v příštím snu napravit). Jak se přibližují, začínám rozeznávat mladé ženy a muže. Věk odhaduji tak na 25 až 30 let. Jsou stále blíž. Dělám, jako že je mi to šumák a nepřestávám se pohupovat v houpacím křesle. Náhle stojí okolo mě a tváří se naštvaně. Nikoho z nich nepoznávám. Pohupuji se, prohlížím si jejich naštvané obličeje a vyčkávám, zatímco moji obklopitelé si prohlíží můj ksicht a také vyčkávají. Trvá to až nesnesitelně dlouho. Jedna dívka už to nevydrží a vykřikne nekompromisně: "Nemůžete přestat psát Kosí úterý!" Ostatní začnou přitakávat. Nepřestávám se pohupovat a přemýšlím, jak zareagovat. Otázka "proč?" mi najednou přijde fádní, chci dát najevo, že jsem nad věcí, což nejsem. Než se rozhodnu, co říct, osloví mě jeden mladík: "A nechtěl byste se přestat houpat a dělat, že je vám to šumák, jak občas píšete?" Zhloupl jsem se natruc ještě několikrát a pak ještě několikrát. "Heleďte," začal jsem vstávajíce z houpacího křesla, "nakráčíte si jako by se nechumelilo na mojí zahradu a ještě mi říkáte, co mám dělat." Snažil jsem se zapůsobit dospěle na mládež. "Nechumelí a přišli jsme vám říct, co dělat nemáte," uzemnila mě jiná dívka. "A nejste tak trochu drzá?" vypadlo ze mě. "Jsem," zasmála se dívka, "vždyť čtu Kosí úterý." Začali se tomu smát všichni kolem a nakonec i já, páč to bylo fakt dobrý. A od té doby se už nikdo na nikoho divně nekoukal. Najednou někdo řekl: "podejte tu mapu". Drzé dívce někdo podal jakýsi smotaný papír. "Máme pro vás překvapení," začala drzá dívka, "protože vás chceme přesvědčit, abyste dál psal Kosí úterý." Byl jsem samozřejmě zvědavý, páč zvědavý já prostě jsem (hlavně ve snu). "Tak vo co de?" nenechal jsem se pobízet. Dozvěděl jsem se, že mi připravili jakousi trasu s různými úkoly, inspirovanými příběhy z Kosích úterý a že k tomu mají i mapu. A že na každé zastávce, kterých je jedenáct, budu muset splnit kosí úkol, abych mohl pokračovat. "Takže něco jako kosí stezka?" nadhodil jsem jen tak. "No jasně! Kosí stezka!" řekl nadšeně mladík, který mi předtím vpálil, že by mi to nemělo být šumák, vzal černou fixu, rozprostřel papír a velkým písmem napsal nad mapu "Kosí stezka". Chvilku jsem se nechal přemlouvat, ale to spíš jen proto, že se mi to líbilo. Nakonec jsem se v doprovodu té podivné partičky vydal na Kosí stezku. Šli se mnou, páč byli zvědaví, jak zvládnu úkoly, které vymysleli. Kosí stezka začínala u mého domu a první úkol byl u nedalekého lesa.
Když jsme došli k lesu, uviděl jsem černo žlutou papírovou krabici. "To je první úkol, ten jsem vymyslela já… a tu krabici jsem sama nabarvila," ozvala se drzá dívka a významně se na mě podívala. Až v tu chvíli jsem si všiml, že má ruce umazané od černé a žluté barvy. Zahodil jsem ostych, sebral odvahu, přistoupil ke krabici, nadechl se, otevřel ji a… a probudil jsem se.
"Doprdele!" byla má první slova ten den.
Netrápí mě ani tak to, že jsem se probudil, ale to, že jsem si zapomněl vzít tu mapu!
Proto bych se rád obrátil na milé i nemilé čtenářky a čtenáře kosího úterý. Nemáte někdo náhodou tu mapu Kosí stezky? A nebo nevíte alespoň, co bylo v té první krabici a jaký byl úkol?
Fakt by mě to zajímalo.
KLAP!
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY