Kosí úterý LV. - Poplematený
Slovo "poplematený" jsem si vypůjčil z animovaného filmu Mary a Max. Max je 44letý chlápek s Aspergerovým syndromem, depkama a tak, který si rád vymýšlí všelijaká slova. Například "sňáto" je sníh s blátem. Slovem "poplematený" popisuje stav, kdy je popletený a zmatený zároveň.
Přihodila se mi teď taková podivná situace s rouškou, která mi připomněla jinou, mnohem starší situaci s mým prvním mobilním telefonem. První mobilní telefon jsem si pořídil v době, kdy už mobil většina lidí měla. Já byl tehdy rebel, něco jako Máchal. Jenomže tatínek skončil v nemocnici a já došel k tomu, že už chci být k zastižení kdykoli. Takže jsem si pořídil mobilní telefon a došlo k prvnímu nastavování. Jak jistě víte, nejdůležitější fází nastavování telefonu je výběr vyzvánění. Nevím už, který zvuk jsem si tehdy nastavil, ale vím, který zvuk jsem si nenastavil. Zvuk vyzvánění starého telefonu. Dnes ten zvuk často najdete pod názvem "nostalgie". Kdykoli ten zvuk slyším, dostaví se všelijaké pocity, ale nostalgie mezi nimi není. Takže jsem si nastavil vyzvánění a rozhodl jsem se, že vyzkouším, jak se bude telefon chovat, až mi třeba někdo zatelefonuje. V té době jsem měl doma ještě tzv. pevnou linku, které se dnes říká retro. Mimochodem, dodnes říkám do mobilu věty jako “jasně, brnkni kdy chceš, sem na drátě.” Ovšem například moje osmiletá neteř Florentina už nemá ani šajn, co to znamená. To nevadí! Takže jsem se rozhodl, že si z pevné linky zatelefonuji na mobil. Vytočil jsem na ciferníku své nové telefonní číslo a vyčkával jsem. Po chvilce začal mobil vyzvánět a došlo k mému poplematení. Začal jsem být nervózní, že mi někdo telefonuje na mobil, ale statečně jsem svůj první hovor přijal. Stál jsem v pokoji, v jedné ruce sluchátko od pevné linky a v druhé ruce mobilní telefon, do kterého jsem říkal "haló? … prosím? ... haló?" Trvalo mi nějakých pět šest vteřin, než mi došlo, že telefonuji sám se sebou. Smál jsem se tomu tehdy jak kráva asi půl hodiny.
A teď ta s rouškou.
Chystal jsem se minulý týden někam do světa (myslím, že na vernisáž výstavy fotografií kamaráda Vráti Nohy) a abych byl fešák i v MHD, měl jsem v předsíni přichystanou pěknou černou roušku, která mi ladila s outfitem: černé tenisky, tmavě modré džíny, černé tričko, černá košile a černá bekovka. Jenomže když jsem chtěl odejít z bytu, roušku jsem v předsíni nenašel. Pamatoval jsem si, že jsem roušku nesl do předsíně, abych ji měl přichystanou u dveří a nemusel ji pak hledat. Zkontroloval jsem kapsy u kalhot i kapsu u košile. Nic. Prohledal jsem svou černou koženou brašnu, ale našel jsem jen náhradní roušky. Prošel jsem bytem, ale černou roušku jsem nikde neobjevil. Podíval jsem se i do zrcadla, jestli už nemám roušku přes ksicht, nebo jen zavěšenou pod bradou. Kdepak. Tohle všechno jsem zopakoval ještě jednou, abych se ujistil, že jsem se nepřehlídl. Nepřehlídl. "Sakra pes, už sem z toho poplematenej," říkám si, "někde tady přece musí bejt, vždyť sem ji měl v ruce. Donesl sem ji do předsíně, kde sem ji nechal. Pak sem se oblík, v předsíni sem se obul, nasadil sem si bekovku a..." To víte že jo, černou roušku jsem si dal do černé bekovky a když jsem ji pak hledal, měl jsem ji celou tu dobu na hlavě pod čepicí. Taková rouška v bekovce na hlavě se opravdu špatně hledá. A nepomohl by mi ani Mach, který by tu roušku měl a tak by tu roušku našel.
No nic, mohu teď alespoň tvrdit, že jsem měl chvilku pod čepicí.
KLAP!
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY