Kosí úterý LXXXVIII. - Lahváče
V sobotu jsem měl den válečníka. Prostě jsem se válel a čuměl na filmy. Většinou to ale nevydržím moc dlouho, takže někdy v 17:02 jsem se vykopal vyvenčit fotoaparát. Napřed jsem došel do Alberta na Invalidovně, s úmyslem pořídit si něco na zub. Ulovil jsem lahvového Kozla 11° v akci. Teď bych měl vtipně napsat, že jsem si lahváčem vyrazil zub, ale to se nepřihodilo. Při venčení fotoaparátu na Kozlíka nedošlo, páč jsem neměl otvírák, ale vzpomněl jsem si díky tomu na jeden starý příběh. Kozlíka jsem teda jen pěkně ponosil, ovšem nikoli na nose, jak by si mohl někdo myslet, nýbrž v brašně. A teď ho tady srkám, při psaní tohohle Kosího úterý.
Spoustu let nazpátek, když mi bylo nějakých osmnáct, jsme jezdívali ke kamarádovi na chatu, kde jsme pojídali samá zdravá jídla, popíjeli bylinné čaje, moudře rozmlouvali a vůbec jsme nekouřili. Už jsem se o tom zmiňoval v Kosím úterý XLIX. - Cesta lesem. Při jednom veselém pátečním dýchánku se přihodilo něco strašného. V base byly najednou už jen tři lahváče, večírek v plném proudu, na hodinách 23:04 a hospoda dva kilometry daleko. S kamarádem panem D. (známá firma z kosích příběhů) jsme na sebe vzali velikou zodpovědnost a vyrazili jsme na dvoukilometrovou dobrodružnou cestu lesem do vesnice Doubravčice pro basu piv. Po naší společnosti zatoužil spolužák Jan Dada, který jel s námi na chatu hlavně kvůli jedné slečně, která se ovšem zřídila tak, že s ní už nic nebylo. Asi vypila moc čaje. Navíc Jan Dada pojídal prášky na epilepsii a tak radši nepil alkohol. Pravděpodobně se chtěl projít a dobrodružná cesta za lahváčema mu přišla jako dobrý nápad. Do Doubravčic jsme klikatě došli po klikaté asfaltové cestě, a to i přesto, že se občas klikatila jiným směrem, než jsme se klikatili my. Spolužák Jan Dada šel mlčky za námi. V hospodě jsme koupili basu piv, čapli jsme ji s panem D. každý z jedné strany a vyrazili jsme zpět k chatě. Spolužák Jan Dada šel mlčky za námi. S panem D. jsme usoudili, že zpátky nepůjdeme po asfaltce, ale že si cestu zkrátíme lesní pěšinou. Neohroženě jsme s basou plnou piv vpluli ladně do lesa a kupodivu jsme nenarazili hned do prvního stromu. Spolužák Jan Dada šel mlčky za námi. Občas se nám ztratil, nebo možná my jemu, ale díky cinkotu poskakujících lahváčů v base jsme se vždycky zase našli. Asi tak po půl hodině, což byla doba, za kterou bychom se v klidu doklikatili po klikaté asfaltce k chatě, jsme se vynořili na jakési lesní mýtině osvětlené měsícem. Bylo to velmi romantické: Já, pan D. a basa piv. Spolužák Jan Dada se po chvilce vynořil mlčky z křoví. Po krátké poradě jsme došli k závěru, že jsme zabloudili. Rozhodli jsme se trochu si odpočinout a ulehčit si břemene, ale zjistili jsme, že kromě toho, že nemáme nejmenší tušení kde jsme, nemáme ani otvírák. My, kluci z Prahy, totiž neumíme otevřít pivo o pařez a dalšími deseti způsoby, ani všemi tělesnými otvory, my prostě používáme otvírák. A tehdy se vyjevilo, proč se s námi vlastně celou cestu trmácel nešťastnou láskou opilý spolužák Jan Dada. Ukázalo se, že vesmír je opravdu důmyslný. Spolužák Jan Dada totiž otvírák měl, a tak nám ty lahváče otevřel a pan D. i já jsme měli radost. Lahváčů nám tam na té mýtině zalité měsíčním svitem otevřel mlčící spolužák Jan Dada každému asi tak pět. K chatě jsme se s poloprázdnou basou dopotáceli za kuropění. Spolužák Jan Dada šel mlčky za námi. Slečna, kvůli které jel s námi na chatu, zvracela zrovna do potoka. A tehdy se spolužák Jan Dada odhodlal k velikému činu. Otevřel si lahváče, procedil mezi zuby něco jako "seru na to" a naklopil ho do sebe. A zatímco Jan Dada začínal svůj soukromý večírek, teda spíš raníček, my jsme šli někam upadnout a usnout.
KLAP!
P.S. Co si představíte při slově kuropění? Já si představuji pěnícího kura. Ale stejně by mě zajímalo, jak někdo přišel na to, že kur, když za rozbřesku zrovna nepění, pěje?
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY