Kosí úterý LXIII. - Chlebíček
Máte rádi chlebíčky? Já rozhodně. Oblíbil jsem si je už ve svých osmi měsících. I když mám paměť jako slon a vypadám téměř jako on, tak příběh, který vám teď povím, znám jen z vyprávění.
Když mi bylo nějakých osm měsíců a sestře Báře dva a tři čtvrtě roku, pořádali doma rodiče jakýsi večírek. Večírku jsme se s Bárou tenkrát sice nezúčastnili, ale v následujících letech jsme to všechno dohnali. Ráno po večírku si rodiče trochu přispali. Když se maminka probudila, bylo v bytě neobvyklé ticho, tak vstala a šla se podívat do dětského pokoje, kde se jí vyjevil následující obraz: Já seděl v takové té klasické dětské postýlce, nohy venku a rukama jsem se držel šprušlí. Bára seděla přede mnou, na klíně velký talíř, na který sesbírala všelijaké zbytky oschlých chlebíčků z večírku a těma mě krmila. Prý jsem si nestěžoval.
Nejsem žádný chlebíčkový labužník, chlebíček prostě nemilosrdně sežeru. A klidně může být oschlý. Chlebíčků jsem sežral už nespočet, takže vím, co takové požírání chlebíčku obnáší. Nejednou jsem se zatajeným dechem sledoval šílence (možná dobrodruha), který se rozhodl strávit čekání na dopravní prostředek MHD tím, že na zastávce plné lidí spořádá alespoň jeden ze zakoupených chlebíčků. Budiž těmto "dobrodruhům" ke cti, že se tomu vždy ze začátku trochu vzpouzí, což se pozná podle toho, že střídavě vyhlížejí dopravní prostředek, sledují hodinky a balíček s chlebíčkama, páč tuší, co by se mohlo přihodit. Stejně je ale nakonec dožene mlsná a rozhodnou se, že to teda risknou. Dopadne to vždycky stejně. Nebudu vám ten strašlivý souboj popisovat, ale když na konci zápasu nastupuje dotyčný/ná do dopravního prostředku pouze s zapraseným oděvem od majonézy, je to remíza. Nad chlebíčkem se vyhrát nedá!
Je až pozoruhodné, jakou paseku dokáže nasekat takový malý chlebíček. Na chlebíčky a jejich konzumaci by se jistě daly použít, nebo vymyslet, nějaké Murphyho zákony.
To, co dokáže jeden malý chlebíček, dokáže ještě o něco lépe hamburger. V jakémsi kulinářském pořadu stvořil pan Zdeněk Pohlreich nádherný hovězí hamburger s všelijakými tentononc, chytil ho oběma rukama a než se do něj zakousl, řekl: "Hodně lidí se mě ptá, jak se tohle jídlo správné jí?" Pak byla malá dramatická pauza, po které dodal: "Blbě!" Jinak o hamburgeru znám pěkný vtip "píča s kytarou", ale pointa vyžaduje konkrétní gesta, tak vám ho někdy povím a předvedu, až se třeba potkáme. Stačí říct "píča s kytarou" a já si vzpomenu.
Když si čas od času dám někde v restauraci nebo v hospodě burger, rozdělím si ho na dvě housky, jednu s masem a jednu s tím zbytkem a sním každou část samostatně příborem. Vím, že je to blbě, ale ve společnosti si jinak hamburger sežrat netroufnu. Jednou jsem to ale zkusil. Přistál přede mnou nádherný, voňavý burger. Rozhlédl jsem se po hospodě a koukám, že jsem tam jen s pinglem, který se tváří, že je tam sám. Osmělil jsem se tedy, pěkně jsem burger zmáčknul, jak jsem někde viděl, uchopil jsem ho do obou rukou a zakousl se do něj. Na talíř mi vypadala polovina ingrediencí, obě ruce jsem měl zasraný od jakéhosi dresingu, po bradě mi pomalu stékala šťáva z burgeru a v nose jsem měl cibuli a kus rajčete. Chvilku jsem zpracovával, co s tím teď jako budu dělat, když kde se vzal, tu se vzal pingl, položil přede mě velkou roli kuchyňských papírových utěrek a řekl: "Na to se vole nedá koukat!"
Teď v tomhle divnym nečase si tak dvakrát do týdne zajdu do některé z mých oblíbených karlínských hospod, mám dvě, pro jídlo do krabičky. A jedno z těch jídel bývá často burger. Přinesu ho domů, dám ho obřadně na talíř, zatáhnu závěsy a sežeru ho přesně tak, jak se takový hamburger sežrat má. Píča s kytarou hadr. Sice si potom musím dát sprchu, ale to nevadí!
KLAP!
P.S.: Psaní tohohle Kosího úterý bylo jedno z nejtěžších, páč jsem pořád chodil navštěvovat spižírnu a ledničku. Ale dobře to dopadlo, sežral jsem jenom tři "obložený" rohlíky… víc jsem jich naštěstí neměl.
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY