Kosí úterý CXLV. - Třikrát
Potkával jsem v Karlíně chlápka, který dost neohrabaně somroval peníze. Měl nachystaný takový ten příběh o příbuzném zdaleka, který vyprávěl s výrazem smutného štěněte: "Hele, zrovna sem přijel za známejma až ze Znojma, ale víš co? Nejsou doma. Jenomže já dal všecky svoje peníze za lístek abych je navštívil, ale když nejsou doma, tak víš co? Musím jet zase zpátky domů, ale víš co? Nemám už peníze na zpáteční cestu, takže víš co? Nemáš nějaký peníze na vlak?" Říkával furt to samé a dokonce mu ani nepřišlo divné, že jako chlápek, který zrovna přijel ze Znojma, se dost rychle naučil mluvit jako Pražák. Většinou jsem mu nic nedal. A když, tak jen drobáky. Dodnes nevím, jestli si nepamatoval lidi, protože somroval furt od těch stejných, nebo jestli si je pamatoval, ale doufal, že si oni nepamatují jeho. Potkával jsem ho tak dvakrát do měsíce, ale jednou jsem ho potkal třikrát za jeden večer. Poprvé to bylo, když jsem šel večer na pivo. Začal s příběhem, ale jen jsem ho obešel a šel jsem do hospody. Podruhé jsem ho potkal, když jsem šel z hospody. Měl jsem dobrou náladu, tak jsem ho nechal převyprávět příběh a dal jsem mu dvacku. Moc velkou radost neměl, ale dvacku si nechal. Pak jsem si zašel do nějaké večerky pro nevímco (i takové věci mívají ve večerkách) a když jsem vylezl na ulici, neudělal jsem ani deset kroků a zase jsem na něj narazil. Chlápek nasadil výraz smutného štěněte a začal mi vyprávět svůj strastiplný příběh. "Hele, asi před pěti minutama jsem ti dal dvacku!" přerušil jsem ho ve vyprávění. Chlápek se na mě podíval pořádně, zasmál se a povídá: "No jo, ty vole, ale víš co? Nemáš nějaký peníze na vlak?"
Chlápka mi po letech připomněl romský kluk, kterého teď potkávám v okolí Můstku. Během jednoho týdne jsem ho potkal třikrát. Poprvé to bylo minulé úterý. Potkal jsem ho v ulici Charvátova kousek od Jelínků. "Pane, pane,” začal na mě kluk zhurta, "nevíte, kde bych našel ulici Jungmannova?" Když náhodou znám odpověď na něco, na co se mě někdo zeptá, páč to se nestává moc často, rád odpovím. A navíc se ten kluk tvářil ztraceně. "Jungmannova je hned za tebou," ukázal jsem prstem na ulici hned za klukem. "Ale já potřebuji číslo 22." "To si najdeš, ne?" "Když já nevím, kde to je," nedal se kluk. "Prostě koukej na ty modrý cedulky s bílejma číslama, dvacet dva bude někde dál vpravo," poradil jsem klukovi zkušeně. "Hmm," řekl kluk úplně bez zájmu a odešel na druhou stranu, než jsem mu ukazoval. Podruhé jsem ho potkal v pátek dopoledne na Jungmannově náměstí. "Pane, pane," začal zase zhurta, "nevíte, kde je tady nějaký obchod?" "A jaký obchod přesně hledáš, co potřebuješ?" Kluk chvíli přemýšlel. "Potřebuji něco k jídlu." Teprve tehdy mi došlo, že mluví hrozně spisovně. "Tak to můžeš jít třeba touhle ulicí," ukázal jsem zase na Jungmannovu, "a po chvíli určitě narazíš na obchod s potravinama." Kluk na mě chvilku koukal, pak řekl: "Hmm," a odešel zase jinam, než jsem mu ukazoval. Potřetí jsem ho potkal teď v pondělí ve vestibulu metra na Můstku u výlezu na Jungmannovo náměstí. "Pane, pane," začal kluk zase zhurta, "neviděl jste tady takového pána v tmavě modrých riflích, černém tričku, černé košili a…" "A v černé čepici?" skočil jsem klukovi do řeči. Kluka to viditelně překvapilo, ale hbitě odpověděl: "Ano," a pozoroval, co budu dělat. "Tak takovýho pána jsem tady teda neviděl," odpověděl jsem. Kluk na mě koukal a možná mu běželo hlavou, jestli mi dojde, že popsal přesně mě. Došlo mi to, ale čekal jsem, co udělá. Stál a koukal, tak jsem řekl: "Hmm," a šel jsem.
Možná si ten kluk nepamatuje lidi, nebo si je pamatuje, ale doufá, že si oni nepamatují jeho. A nebo nevím.
Ale víte co?
KLAP!
P.S. Minulé Kosí úterý bylo o něco delší, tak tohle je zase o něco kratší. Jestli já nejsem lišákos.
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY