Kosí úterý CIII. - Konečně jsem se zabouch
Předminulou středu jsem si zabouchl dveře. V úterý by to bylo stylovější, ale stalo se to prostě ve středu. To nevadí. Za 24 let, co bydlím v Karlíně, se mi to stalo poprvé. Vyběhl jsem si jen před barák pro nákup od Košíku a když jsem se pak s taškami vrátil ke dveřím od bytu, zjistil jsem, že jsou zabouchnuté a že to, co mám v kapse, nejsou klíče, ale mobilní telefon. Zavolal jsem tátovi, který má druhé klíče od bytu (já mám zase klíče od jeho bytu, kdyby něco) a zjistil jsem, že je v práci a klíče má u sebe. V tu chvíli se odněkud vrátili sousedé a poskytli mi první pomoc. Půjčili mi zimní bundu, 200 Kč a čistý respirátor (měl jsem u sebe jen roušku). Kalhoty i boty jsem měl vlastní, páč z bytu vycházím vždy jen v normálních kalhotách a botách (v domácím oblečení nechodím ani k popelnicím). Přes tričko a flanelovou košili jsem oblíkl zapůjčenou zimní bundu a vyrazil jsem pro klíče. Za 41 minut jsem byl zpátky, odemkl jsem si byt, vrátil jsem hodným sousedům zimní bundu, 200 Kč, nový respirátor, vyzvedl jsem si tašky s nákupem a odešel jsem do bytu. V bytě jsem potkal sousedovic psa, který mi při předávání tašek s nákupem nepozorovaně proklouzl za zády a zašel si ke mně na návštěvu. "Nechceš jít radši domů?" zeptal jsem se ho slušně. Pes se ještě několikrát rozhlédl po kosím hnízdě a vydal se líně ke dveřím. Když jsem psa vyprovázel, sousedé se ho zrovna chystali jít hledat. Pes zaběhl do "svého" bytu a tím to celé skončilo. Trvalo to dohromady necelých 59 minut.
Pravděpodobně se teď ptáte, proč vám vyprávím takový nezajímavý příběh. No právě proto.
Vždyť to nedává smysl. Normálně bych si měl zabouchnout dveře a zůstat na chodbě třeba jenom v županu, který sice nemám, ale jako na potvoru bych si zrovna zkoušel kytičkovaný župan pro mámu k Vánocům (neboj, župan nedostaneš). Nebo bych třeba zůstal přede dveřmi v trenýrkách a v pantoflích a s jednou děravou ponožkou. A zrovna by se mi začalo chtít hrozně na záchod, ale nikdo ze sousedů by nebyl doma, tak bych běžel do přízemí pod schody a tam… no to snad radši ani nechtějte vědět. A mezi tím by se mi pomalu roztékal polárkový dort v jedné papírové tašce s nákupem. A pak bych si s hrůzou uvědomil, že vařím polévku na plynovém sporáku a ještě k tomu si zrovna napouštím vanu. Rozhodně bych ale u sebe neměl mobil. Ale to ne, já si konečně zabouchnu dveře, mám na sobě normální oblečení a v kapse mobil, takže si v klidu zavolám a zjistím, kam si mohu dojet pro náhradní klíče. Nevařím polévku na plynovém sporáku, nenapouštím si vanu, ani nemám ten polárkáč, který by se mi mohl pomalu roztékat v jedné papírové tašce s nákupem. A ještě se v tu chvíli objeví sousedé, které normálně nepotkám i několik měsíců, půjčí mi bundu, 200 Kč a respirátor, abych mohl do MHD. Navíc v taškách s nákupem jsem měl pečivo, několik plechovek fazolí v rajčatové omáčce, to největší balení slaných tyčinek které se dá koupit a tři lahve dobrého červeného vína z akce "kup více za méně", takže bych na chodbě přede dveřmi pravděpodobně přežil i několik dní a ještě bych si to užil. Co to jako je? Nejnapínavější byla situace, když jsem si kupoval dva 30 korunové lístky na MHD, platil jsem tou dvoustovkou a paní v trafice dvě minuty řešila, jestli mi dokáže vrátit 140 korun. Přiznám se, že mě vůbec nenapadlo koupit si jízdenku přes mobil. Cestou pro klíče jsem nepotkal nikoho známého, ani mi nevolali třeba z práce, že je potřeba něco hrozně nutně udělat. Náhradními klíči jsem si odemkl jako po másle, páč své klíče jsem sice měl z druhé strany v zámku, ale ne úplně zastrčené. Prostě nic! Když tak o tom přemýšlím, možná se to vůbec nestalo.
Heleďte, mí přátelé, nepřátelé i vesmír ví, že netoužím zažívat nějaká dobrodružství, ale tohle je už skoro trapné.
Třeba kdyby se mi ten sousedovic pes vysral v bytě na koberec, to by bylo aspoň něco.
KLAP!
P.S. Kosí děkan kosí sestře Báře za název tohohle Kosího úterý.
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY