Kosí úterý CXII. - Filmožrout
Řeknu to rovnou, bez nějakých tentononc, jsem filmožrout. Seriáložrout jsem jakbysmet, ale seriály beru jen jako filmy na víc částí. Mám to stejně jako s jídlem, jsem všežravec. Stejně jako mám oblíbená jídla, kterých není mnoho, mám i oblíbené filmy, kterých také není mnoho. Ale jinak zkonzumuji téměř cokoli a pak si o tom myslím všelicos, jako kdekdo. Občas se stane, že kousnu do něčeho divného a pak přemýšlím, jestli to mám vyplivnout, nebo spolknout. To záleží na velikosti toho divného něčeho a pak na okolnostech všelijakých. Třeba jestli sedím v nějaké společnosti. Nebo jestli sedím v nějaké úplně jiné společnosti. Taky už se mi přihodilo, že jsem při žvýkání narazil na něco divného a když jsem to vyplivl, zjistil jsem, že je to můj vlastní zub, který mi pak chyběl při rozkousávání dalších soust. Jako filmožrout narážím na podobná divná sousta i ve filmech a pak si říkám, jestli to tak někdo uvařil schválně… teda natočil… a jestli si jako myslí, že mu to jen tak sežeru.
Často se ve filmech vyskytuje situace, kdy někdo zazvoní nebo zaklepe na dveře, ale už po dvou třech sekundách začne být nervózní a rozhodne se k nějakému dalšímu činu. Například začne na dveře tlouct pěstí a vykřikovat jméno obyvatele příbytku. V případě, že jde o policisty, přichází na řadu po dalších dvou třech sekundách vyrážení dveří. Nedávno na mě někdo zvonil v sobotu v deset večer. Napřed jsem zpozorněl a chvilku se rozhodoval, jestli vůbec půjdu otevřít. Když jsem se po třech čtyřech sekundách rozhodl, že otevřu, napřed jsem si oblékl kalhoty a tričko, páč v trenýrkách bych neotevřel ani slepému. Asi tak za patnáct sekund jsem otevřel dveře. Na chodbě v naprostém klidu postával pán z vedlejšího vchodu, opřený v mokrých a špinavých montérkách o zábradlí. Potřeboval klíč od sklepa v našem vchodu, aby zavřel vodu, páč někde něco prasklo. Kdybysme byli ve filmu, pravděpodobně by už volal pohotovost, hasiče i policii a vyrazil by mi dveře. A určitě by vyrazil dveře právě ve chvíli, když jsem se je chystal otevřít, takže ta pohotovost by se nakonec nejspíš hodila.
Do zmatku mě přivádí dialogy s časovým posunem, kdy postavy naváží na rozhovor třeba až po dvou filmových minutách, ovšem ve skutečnosti muselo uběhnout minut třeba dvacet třicet a víc. Představte si mladou policistku Laru a životem unaveného detektiva Freda, kteří jsou zrovna někde na místě činu v nějakém bytě, koukají na tělo s useknutou hlavou a Fred se ptá Lary: "Co si myslíš o minulé noci?" Lara už chce něco říct, ale jako na potvoru jí zazvoní mobil a od vrchního komisaře se dozví, že mají jet vyslechnout podezřelého recidivistu, který bydlí ve městě vzdáleném 20 kilometrů. Pak přijde střih a dvouminutová scéna se skutečným vrahem, který zase v úplně jiném městě, vzdáleném 140 kilometrů, číhá na další oběť. Střih a zase jsme s Larou a Fredem, kteří už dorazili do toho 20 kilometrů vzdáleného města, což jim mohlo se vším všudy zabrat třeba 28 minut. Jane s Fredem vystoupí z auta, jdou vydlážděnou cestičkou k jakémusi domu a v tu chvíli Lara odpoví: "O minulé noci si nemyslím vůbec nic!" A co jako dělali celou tu dobu v tom autě? Napadne pozorného diváka. Nebo alespoň mě. Ovšem to už Lara s Fredem stojí u dveří a klepou na ně, ale protože nikdo během dvou tří sekund nereaguje, vyndají odznaky a bouchačky, Fred zabuší na dveře pěstí, Lara zakřičí nějaké jméno a společně dveře vykopnou.
Také si teď představujete, že za vykopnutými dveřmi postává v naprostém klidu pán z vedlejšího vchodu, opřený v mokrých a špinavých montérkách o zábradlí?
Kolikrát se můžu ukousat nudou ve chvíli, kdy bych měl napětím ani nedutat. Jako příklad uvedu scénu z nějaké garáže, ve které se pošťuchuje hlavní hrdina s hlavním padouchem. Ve scéně se nachází jen jedna střelná zbraň, o kterou se ti dva kočkují. Zbraň po napínavém zápase získá padouch, hlavní hrdina ho popadne a začnou se válet po zemi. V tom přijde střih a najednou divák vidí garáž zvenku a s napětím čeká na výstřel, který přijde vzápětí. Po dramatické pauze se z garáže vypotácí hlavní padouch s úsměvem v obličeji, který se ale pomalu začne měnit v předsmrtnou grimasu a nakonec padouch padne dramaticky na zem a je z něj mrtvola. Po další dramatické pauze se z garáže vypotácí hlavní hrdina úplně živý, řekne nějakou hustou hlášku, třeba "Tak v garáži sem to dělal prvně", divák se zasměje a konečně si oddechne. Po takovém "dramatu" ostentativně zívám, i když mě nikdo nevidí a říkám nahlas, i když mě nikdo neslyší, "Tak to sem byl teda napnutej, jako už dlouho ne!"
Horor je snad jediný filmový žánr, kterému se cíleně vyhýbám. Stejně jako krevetám, chobotnicím a dalším mořským příšerám. Ale horory, stejně jako krevety, chobotnice a jiné mořské příšery jsem už viděl. Nemyslete si! Takový horor se odehrává na nějakém opuštěném a tajemném místě. No a protože tajemná místa jsou opuštěná a opuštěná místa jsou tajemná, tak je to hned jednodušší. Hodí se k tomu opuštěná chata, nějaký opuštěný tábor uprostřed lesa, stará opuštěná továrna a tak podobně. Důležité je, aby tam nebyl signál. Jestli jsem horor správně pochopil, tak smyslem je, že i když nebohá oběť prchá před vraždícím monstrem sprintem, třeba lesem, tak ji vraždící monstrum nejen normálně dojde, ale kolikrát ji i předejde! A to je opravdu zajímavé. Nevím, jestli mají podobné schopnosti krevety, chobotnice a jiné mořské příšery, ale řekl bych, že ano. Zjistil jsem, jako nejspíš kdekdo, že když u hororu vypnu zvuk, vytratí se z hororu horor. A když trochu zrychlím obraz, vznikne pěkná němá groteska á la Buster Keaton, Charlie Chaplin nebo Laurel a Hardy.
Tak nakonec to skončilo pozitivně, takže úplně jinak, než jsem od začátku čekal. Prostě jako v dobrém filmu.
KLAP!
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY