Kosí úterý CIX. - Hlavně s úsměvem
Za ty dva covidové roky jsem úplně zapomněl, jak se správně pohybovat po městě zamořeném turisty. Při nedávné cestě Prahou mě na Maltézském náměstí, na místě, kde bych čekal třeba fiakr, málem přejel sranda gang italských mamlasů na trojkolkách. Dělali si při jízdě selfíčka a tak neměli čas dávat pozor na cestu. Já si naštěstí zrovna čirou náhodou selfíčko nedělal. Nikdy jsem úplně neuchopil, proč má někdo potřebu přesunout se přes tisíc kilometrů jen proto, aby si půjčil koloběžku, trojkolku nebo nějaké jiné vozítko, projížděl se centrem Prahy a choval se jako mamlas. To ale bude spíš nějaká diagnóza hlasitější turistické menšiny. Tak teď jsem to nandal mamlasům mezi turisty a mohu konečně nakousnout téma dnešního Kosího úterý. Hlavně jsem totiž zapomněl na roky pilovaný "úsměv", určený pro hladové fotoaparáty běžných turistů. Prostě jsem vyšel ze cviku. Nikdy nevíte, na jakých fotografiích budete, tak ať si pak třeba někde v Tokiu, až si budou ukazovat fotografie z dovolené, nemyslí, že v Praze žijí mrzouti.
Byly doby, kdy jsem fotografující turisty různě obcházel nebo jsem čekal, až si vyfotí tadyhle támhleto, támhle tadyto, tadyhle tadyto, támhle támhleto, tohle z podhledu, tamto z nadhledu, selfíčko s někým, selfíčko něčím, kdesi cosi a k tomu nějaká ta panoramata a tak všelijak. Jenomže to jsem furt zastavoval, zrychloval, uskakoval, obcházel, zacházel, podcházel, přecházel, chodil v předklonu i záklonu a několikrát jsem se vychýlil z vlastní osy. A jednou jsem dokonce i nadskočil. To byla poslední kapka a tehdy jsem si řekl a dost! Ve skutečnosti jsem si řekl "hovno!", ale to nikomu neříkejte. Nebylo to ze začátku úplně jednoduché, páč se mi "skákání" do záběru přirozeně příčilo, ale byl jsem vytrvalý a po nějaké době jsem se s tím už nemazal.
Jakmile jsem s tím začal, byl jsem čím dál drzejší. Prostě jsem se najednou, jakoby nic, schválně zastavil ve chvíli, když jsem se domníval, že stojím v záběru. Zastavil jsem se jen tak na sekundu dvě, což mě nijak nezdrželo, ale při focení je to docela dlouhá doba. Tuhle novou schopnost jsem začal rozvíjet. Napřed jsem se stavěl zády, ale po nějaké době jsem se osmělil a lezl jsem do záběru z profilu. Kdo mě zná, ví, že na fotografii, kde jsem z profilu, je většinou jen můj nos. Předpokládám, že chytré fotoaparáty vyhodnotily můj nos jako objekt vhodný k zaostření. Tohle trvalo několik měsíců, až jsem se jednoho dne prostě drze zastavil, "usmál" jsem se do objektivu a pokračoval v cestě. A pak už jsem to dělal úplně normálně. Milé bylo, když se na mě v takovém okamžiku také někdo usmál, ale nikdy to nebyl člověk, který zrovna fotografoval. Nevím proč, mít na fotografii vedle nudného ksichtu přítelkyně/přítele ještě můj ksicht s "úsměvem", je rozhodně lepší, než tam mít třeba Pražský hrad, který si můžete najít na internetu kdy se vám zachce. A v lepší kvalitě.
Jednou jsem dokonce dostal pochvalu! Šel jsem si takhle po Národní a koukám, že několik metrů přede mnou si parta asi tak jedenácti Italů šteluje fotoaparát na velkou společnou fotografii.
Teď trochu odbočím. Proč jsem už z dálky věděl, že jsou to Italové? Protože mladí Italové (kteří jezdí do Prahy pařit) chtějí vypadat a většinou i vypadají jako fotbalisti. Oblékají se jako fotbalisti a dokonce i nosí boty, které vypadají jako kopačky, jen nemají ty kovové špunty, což je škoda, páč na kočičích hlavách by to byla sranda. Jako fotbalisti chodí (to děláte krátké kroky, rychleji natahujete nohy a díváte se trochu nahoru, prostě jako když jdete v osmdesáté minutě zápasu konečně střídat a celý stadion vám tleská za skvělý výkon) a také se jako fotbalisti chovají. Většinou se vyskytují v jedenáctičlenné tlupě a když jdou například do obchodu, vytvoří u pokladny shluk, připomínající zeď proti volnému přímému kopu, čímž pokladnu na několik desítek minut zablokují. A když jim větříček překříží tři nagelované vlasy nesprávným směrem, svalí se na zem, drží se za hlavu nebo koleno (což vyjde nastejno) a sténají. Fakt.
Takže jsem šel po té Národní a když jsem míjel hlouček těch Italů, kteří už natěšeně čekali, až konečně fotoaparát sejme jejich fotbalový tým snů, zastavil jsem se před nimi, usmál jsem se do objektivu, fotoaparát pořídil snímek a já šel zase dál. Ještě nějakou dobu, než jsem zmizel z dohledu, na mě "fotbalisti" pokřikovali "BASTARDO!!!". Italsky neumím, ale myslím si, že to znamená něco jako "Moc pěkně děkujeme za krásnou fotografii".
No nemáte zač.
KLAP!
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY