Běžíme
aneb vzpomínka na loňský ½ maraton.
10. dubna 2018
Byl to jen další pražský ½ maraton a já, což nejspíš kdekoho překvapí, neběžel. Proč má někdo potřebu dobrovolně běžet hrozně daleko, ve stádu, městem a ještě si za to zaplatit, tak to mi opravdu uniká, ale co je mi po tom, že jo! Nemyslete si ale, že se chci někomu vysmívat, vůbec ne, dokonce s těmi nejslabšími z běžeckého stáda soucítím a přeji jim, aby zemřeli hezčí smrtí, než úplným vyčerpáním za motivujícího skandování a tleskání.
Zatímco se někteří snažili běžet, já šel, jako obvykle v sobotu, Sokolovskou ulicí v Karlíně na oběd. Míjel jsem u tramvajové zastávky Urxova nonstop hernu M.A.S.H., před kterou stála trochu zanedbaná paní s pejskem a se zájmem pozorovala to běžecké hemžení na Rohanském nábřeží. Po chvilce pravila k pejskovi:
"Podívej se, jak támhle běhají" a ukázala směrem k běžcům.
"Taky běžíme! Ale na pivíčko!" a zalezla i s pejskem do nonstopu.
Alespoň někdo měl ten den rozum.