Malé letní příběhy III.
19. září 2011NENASTOUPÍM! Rozhodl jsem se, když přijela nacpaná tramvaj. Přece se tam nebudu mačkat se spoluobčany, když za pár minut přijede další. A taky na tramvaj čekalo docela dost lidí, kteří se evidentně mačkat chtěli. Otevřely se dveře tramvaje a na zastávce rozpoutal malý démon peklo. "CO TO DĚLÁTE?," rozeřval se hystericky malý spratek na svoje rodiče, kteří chtěli do tramvaje nastoupit. "JÁ TOUHLE TRAMVAJÍ NEPOJEDU ... JE HNUSNÁ!" "Ale Honzíku, musíme se nějak dostat domů," konejšila spratka máma, zatímco táta se tvářil, že tam není. "TO MĚ VŮBEC NEZAJÍMÁ, JÁ TOUHLE TRAMVAJÍ PROSTĚ NE-PO-JE-DU!," hulákal dál hystericky spratek Honzík. Dveře tramvaje se zavřely. Na zastávce zůstal jen démon s rodiči. Já se raději mačkal v tramvaji a přemýšlel jsem, že kdybych si něco takového dovolil ke svým rodičům, brali by mi havrani míru na rakev. Ale třeba jsem jen nepochopil tzv. "liberální výchovu." A je to fakt. NEPOCHOPIL!
Vystoupil jsem z tramvaje a k cíli jsem to měl ještě kus cesty pěšky přes park, kde jsem byl svědkem dalšího příběhu.
Asi tak čtyřletá holčička stála jak skála a provrtávala lejzrovýa očima nohu dospělého muže, za kterou se schovával chlapeček. "Františku, ty nepozdravíš Adélku? Vždyť spolu chodíte do školky." Promluvila noha ... tedy muž, kterému patřila. Františkovi se z úkrytu vůbec nechtělo a jistě si přál mít jednu z Relikvií smrti - neviditelný plášť - ale ten momentálně vlastní, jak jistě dobře víte, Harry Potter. Adélka se za celou dobu ani nepohnula, ani nemrkla, jenom upřeně koukala skrz pánovu nohu. "Františku, pozdrav Adélku a půjdeme." František pomalu vylezl se sklopenýma očima ze skrýše, zhluboka se nadechl a roztřeseným hláskem řekl Adélce: "Dobrý den."
Tak dobrý den.