Turdus Merula


Stránky jednoho karlínského kosa turdus merula
 

Nechci vaší peněženku, chci jít domů

21. listopadu 2008
Asi mám šarm padoucha, pohled zloděje a úsměv vraha. Když náhodou v nějakém dopravním prostředku MHD zamrkám na nějakou slečnu/dámu (třeba když mi něco spadne do oka), nebo se na ní dlouze zadívám (to když se třeba zamyslím), většinou sevře křečovitě kabelku a na nejbližší zastávce vystoupí, nebo si jen přesedne – to když má silné nervy.

Třeba dnes jsem stál v metru nad jednou stařenkou, která se celá třásla. Uklidňoval jsem se tím, že je hodně nemocná a že se neklepe kvůli mně. Abych dal jasně najevo, že jí nechci okrást o falešné zuby, ani o paruku, že nemám zájem o její dřevěnou nohu a dokonce ani její naslouchátko nehodlám prodat v první nonstop zastavárně, usmál jsem se na ní … odsedla si.

A já si vzpomněl na jeden starý příběh.

Tma se chystala pohltit Prahu a já se vracel z Černého Mostu do Karlína. Bylo to ještě v době, kdy na Černý Most nejezdilo metro a taky byly nějaké výluky o kterých jsem nevěděl a tak jsem jel autobusem, tramvají a metrem. Do autobusu se mnou nastoupila jedna slečna. Všimla si mě, já jí a to bylo všechno. Nic koukatelného na ní nebylo, tak jsem koukal z okna do šera, což bylo mnohem vzrušující. Pak jsem přestoupil do tramvaje a ta slečna taky. Všimla si mě, já jí a to bylo všechno. Na Vysočanský jsem nastoupil do metra a hle, slečna taky – a do stejného vagonu. Všimla si mě, já jí a metro se rozjelo.
Slečna vystoupila ve stejné stanici jako já. Stál jsem za ní na jezdících schodech. Na ulici se vydala směrem k baráku kde bydlím. Šel jsem za ní, šel jsem domů. Už byla tma a na ulici ani živáčka. Slečna přidala do kroku, ale já chodím rychle i normálně a taky už jsem chtěl být doma, takže jsem ještě přidal. Když jsem se blížil ke vchodu do baráku kde bydlím, chtěl jsem jí prostě jen předejít, ale ona v tu chvíli hrozně rychle uskočila a zaujala jakousi divnou bojovou pozici. Lekl jsem se, to teda jo, ale nezastavil jsem se, jen jsem se za ní ohlédl s výrazem ve tváři „co blbneš, jdu jenom domů“ – tedy jestli je vůbec možné něco takového vyjádřit výrazem ve tváři – asi ne. Bydlela vedle ve vchodě a myslím, že se odstěhovala.