Kos v literatuře, filmu, písničce atd. IX.
7. června 2017Čas od času na mě vyskočí z knížky, z písničky nebo třeba z filmu kos a kde jinde by o tom mělo být napsáno, než na kosích stránkách. Určitě spoustu kosů přehlédnu nebo přeslechnu, tak mi klidně posílejte na email zajímavé kosí tipy!
V minulém díle jsem psal o knížce fejetonů Karla Čapka Kalendář a přidal jsem konkrétní fejeton O povaze kosů. Jak jsem záhy zjistil, kosové si v Čapkových fejetonech pohvizdují a všelijaké lumpárny provádějí celkem často. Napočítal jsem šest fejetonů (z šedesáti), ve kterých se objeví kos. Dnes je na řadě fejeton O zpěvu ptačím. Všechny fejetony jsou k přečtení tady (v roce 2009 vypršela autorská práva k dílu Karla Čapka).
O zpěvu ptačím
O ptačím zpěvu jsou rozšířeny různé zvykové názory: například, že ptačí zpěv je líbezný. Proti tomu jsem onehdy slyšel, jak jedna dáma bydlící u Riegrových sadů bědovala, že se musí přestěhovat: od půl čtvrté ráno prý křičí ptáci v parku tak, že ji nenechají spát. Chlácholil jsem ji tím, že to nedělají všichni ptáci, nýbrž jenom kosové; co se kosů týče, tu ovšem nutno uznat, že jsou to černí a hulákající ničemové, nemající špetky smyslu pro poezii; ostatně kosové se již skoro úplně odcizili přírodě, změštěli a následkem toho zpepičtěli. Zvykli si na město jako vrabci; přesněji řečeno, zmocnili se města a netrpí v něm žádného slušného ptáka. Na mé zahrádce se chtěl usadit drozd; sedl si na plot, dal hlavičku na stranu a hvízdal, že by se mu to tady jako líbilo. Tu se na něj vrhl se surovým tartasem párek kosů a zahnal drozda až někam za Červený Dvůr. Načež ten černý žlutozobý kosí holomek poskakoval vítězně po tyčkách plotu své zahrady hulákaje: “Vidíš ho? Vidíš ho? Vidíš ho? Pryč je!” Nato potřásl ocáskem a energicky odplivl.
To byl loňský kos, veliký křikloun a dacan před Hospodinem. Měl své ustálené výroky, které jen neznalí lidé považovali za zpěv; ve skutečnosti to byly inzulty. Například rád pokřikoval na celé kolo:
“Necháš ji?! Necháš ji?! Necháš ji?!
Vidíím!! Vidíím!!!”
Když se toho nabažil, ptal se tak jako uličníci, kteří pro samou hru zapomínají na čas:
“Kolik je hodin? Kolik je hodin?”
Letošní kos (jeden z potomků loňského) je méně osobní; umí jenom pár slov, ví bůh, kde je sebral. Od půl čtvrté ráno počne křičet:
“Telecí! Telecí! Telecí tele!”
Potom poskočí a horlivě spustí:
“Výtok! Výtok! Hihihi!”
Načež sežere žížalu, jako by to byl makarón, a opakuje svůj repertoár, na který jeho choť, hnědá a pilná osůbka, trpělivě odpovídá:
“Vím. Vím”
A manžel nezdvořile opáčí:
“Hele ji! Hele ji! Brrr!”
O kosech ovšem je známo, že nejsou velicí pěvci; ale přiznám se, že když jsem poprvé v životě slyšel slavíky, byl to pro mne přímo šok. Stalo se to ve Fara Sabině, pár mil od Říma; dřímal jsem ve vláčku, když jsem vyletěl ze sna, maje děsný dojem, že se někde v mé blízkosti zbláznilo šest xylofonistů, tlukoucích ze všech sil do svých dřívek. Byl to slavičí klokot.
Možná – kdož ví? – že mezi námi žijí bytosti větší než my, například cherubové nebo serafové, kteří mluví jiným jazykem a mají jiné věci na práci než my. Možná že někdy položí svá péra nebo své nástroje a na okamžik roztržitě naslouchají hlasům našeho života. Možná že v tu chvíli někde vříská dítě, opilý chlap nadává své ženě, mužští v hospodě se hádají o politice, tlukouce pěstí do stolu, kameloti vyvolávají večerní vydání novin, šofér volá na pěšáka: “Ty vole, copak se neumíš vyhnout?” V tu chvíli se možná usměje cherub na serafa a řekne, jako my mluvíme o ptácích: “Slyšíš, jak zpívají lidé?”