Turdus Merula


Stránky jednoho karlínského kosa turdus merula
 

Příběh lahůdkový

26. října 2011
Chodíval jsem si často kupovat laskominy do jedněch lahůdek s cukrárnou na jednom libeňském rohu. Jak už to tak bývá, po nějaké době jsem znal celou lahůdkosádku (něco jako posádka na lodi). Nic zvláštního, jen jedna paní mi dávala signál, když jsem si chtěl koupit nějaký nedobrý salát. Buď zavrtěla hlavou a s úsměvem řekla "kdepak", nebo, bylo-li v lahůdkách více lidí, jen spiklenecky mrkla. Myslím, že mi zachránila život. A pak tam byla ještě jedna paní, na kterou jen tak nezapomenu. Ta na mě křičela "COŽE?","SEBOU?" a "VÁS BYCH TEDA CHTĚLA MÍT DOMA!" (jako že by mě doma mít fakt nechtěla). Vypadalo to nějak takhle:

- "Dobrý den, jeden bramborák." (jednu smaženku, dva chlebíčky ...)
- "COŽE?"
- "Jeden bramborák!"
- "SEBOU?"
- "Ano." (vždycky jsem si bral jídlo s sebou).
- "VÁM NEROZUMIM ... NO VÁS BYCH CHTĚLA MÍT DOMA!"
- "Hmm!"

Jednoho dne, když měla zrovna službu, jsem si řekl, že se pokusím mluvit víc nahlas a co nejzřetelněji, jak jen dovedu.

Vešel jsem kolem dvanácté do lahůdek. Bylo tam prázdno, jen jedna babička v rohu papala dortíček (vždycky tam papala dortíček ... nepamatuji si, že by tam někdy nepapala ... asi byla součástí lahůdek). Došel jsem k pultu, a co nejsrozumitelněji jsem řekl "jeden bramborák." Ovšem v tu samou chvíli kolem lahůdek projela tramvaj a zacinkala. "COŽE?" Lehce mě to rozhodilo. Chtěl jsem ukázat prstem na bramborák, ale ukázal jsem, nepochopitelně, na tu paní za pultem a teprve potom na bramborák. "SOBOU?" ...

Cestou do práce jsem se bavil představou, jak by tu situaci mohl vidět náhodný přihlížející ... třeba ta babička z lahůdek:

Bylo léto. Bylo vedro. Bylo kolem dvanácté, když do lahůdek vešel cizinec a hned si to namířil k pultu. Chtěl si něco objednat, ale nemluvil naší řečí, když otevřel pusu, zacinkal jako tramvaj. Paní za pultem na něj zděšeně vykřikla "COŽE?", ale on na ni ukázal prsem, jako by mířil pistolí a pak udělal gesto jako: "Hele ty, podej mi támhleten bramborák." A pak odešel ... ani nevím, jestli zaplatil.

Zaplatil jsem ... a do doby, než krámek zavřeli, jsem poslouchal, jak by mě ta paní nechtěla mít doma.

Paní, která na mě v lahůdkách spiklenecky mrkala, potkávám občas v Libni. Pozdravíme se a ona se pak na mě podívá takovým divným pohledem, jako bychom měli nějaké tajemství. Tak doufám, že jsem nic neprozradil.