Turdus Merula


Stránky jednoho karlínského kosa turdus merula
 

Píčoviny, lov knížek a jeden příhodný epigram

30. ledna 2011
Sudoku p..aPřišel jsem večer domů, rozsvítil jsem v předsíni a ... tma. Ze světla v předsíni vypadává žárovka, no a před rokem mě přestalo bavit ji každou chvilku zašroubovávat. Divné ale je, že první co udělám, když přijdu domů, je, že "rozsvítím". Dělám to už rok. Ale nepotřebuji psychologa, potřebuji si zajít do OBI pro novou objímku na žárovku ... anebo psychologa, který by mi pro tu objímku od OBI zašel. A proč že se vám svěřuji s takovou píčovinou? Protože bych si to díky tomu mohl konečně zapamatovat a zajet do OBI pro tu objímku.

No a když už jsem u píčovin, tak se mrkněte na obrázek, jaké se mi v telefonu vygenerovalo sudoku. Stačilo doplnit několik čísel a dílo bylo dokonáno.

A konec píčovin!

Nahodil jsem v antikvariátu v Bělehradské ulici a ulovil jsem několik skvostných literárních macků. Zejména po jednom jdu už delší dobu, jenomže jsem lovil ve špatných knihkupectvích. Podařilo se mi konečně ulovit Stébla trávy od Walta Whitmana. Je to vydání z roku 1955 – s plachetnicí na obalu (s tuzemákem to nic společného nemá). V knížce jsem našel Kontrolní kupon, na kterém stojí: "Zjistí-li kupující v knize závažnou technickou vadu, má právo tuto knihu vyměnit ..." To už se dnes raději nedělá - nová knížka má technickou závadu ve chvíli, kdy ji otevřete. Ale abych nepřeháněl, tak "dražší" knížky mají dobrou vazbu a vydrží.

No a dvakrát mi skočil na háček Johann Wolfgang Goethe. Jednou jsem ulovil výbor z poezie a jednou Utrpení mladého Werthera – kolibříka. Je tam krásná první věta: "Jak jsem rád, že jsem odešel!."

Z Bělehradské jsem si udělal procházku na Invalidovnu. Když jsem si to mrcasil kolem Vinohradského divadla, přepadly mě divné verše. Vůbec jsem na to nebyl připravenej. Byly to verše taneční (Tančím si svůj malý život ...), ale protože jsem do tanečních nechodil a ani jinak netančím (kromě toho baletu), tak šly přepadnout někoho jiného. Když jsem šel Kubelíkovou ulicí na Žižkově (čau kluci! - bydlí tam kamarádi), překvapily mě verše satiricko-sportovní (Začnu-li pěstovat sport – spáchejte na mně – prosím vás pěkně – strašlivý mord), ale nakonec jsem usoudil, že sport za nic nemůže a že proti němu vlastně nic nemám, tak jsem je nechal běžet. A pak mě napadlo, že poetické manýry vyvolává ve mně pan Goethe, který se pohupuje v brašně. Trochu se mi mistra zželelo, tak jsem se k němu naklonil, když mě nikdo neviděl (asi) a řekl jsem mu: "Mistře, nebojte se, za chvilku budeme doma." To ale Goethe netušil, že ještě půjdeme Žižkovským tunelem a že se zastavíme na dvě Plzně v Černý kočce. Ale na druhou stranu, když jsem si koupil jeho dvě knížky, tak by měl mít radost. Jen tak nějak tuším, že tantiémy už asi nedostane.

V knížce Posměšky a jízlivosti - Marcus Valerius Martialis, jsem narazil na pěkný epigram, který mi připomněl momentální vyděračskou akci Děkujeme, odcházíme aneb Náš exodus, váš exitus aneb Peníze nebo život:

Kdysi to býval lékař
Dnes
je hrobařem

V čem činí se hrobař
Činil se
Když byl lékařem